Příběh: Píšova vila
„Tady to končí, pane Píši, dál už s vámi do té věže nejdu!“ vykřikl mladý pomocník a s prudkým hlukem pustil mosazný svícen na dlažbu. Zvuk kovového nárazu se rozlehlo halou, kde dřevěné schodiště s geometrickými vzory tvořilo tiché, rytmické tleskání pod nohama Václava Píše.
Ředitel se ani neotočil. Stál v půl CESTĚ nahoru, v prostoru, kde se drásaná omítka střídala s červenými cihlami, a hleděl vzhůru do špičky schodišťové věže. Vzduch zde chutnal po čerstvé vlhkosti a vápně, přestože dům byl hotov již několik měsíců. Světlo dopadalo do haly skrze vysoká okna v úhlech, které vytvářely na stěnách ostré, černé trojúhelníky.
Václav Píš pomalu vystoupal poslední schod. Jeho boty z tvrdé kůže rytmicky klapaly o dřevo. Došel k té zvláštní kupoli, která připomínala kapotu nového automobilu, a položil ruku na chladný kov. V ten moment se v domě rozhostalo ticho tak hluboké, že slyšel vlastní tlukot srdce a vzdálené zvuky z křižovatky ulic Střelecké a Nerudovy.
V hloubce věže, tam, kde by měl být jen prázdný prostor pod střechou, zazněl zvuk. Nebyl to vítr ani praskání dřeva. Byl to jasný, kovový tón, jako když někdo udeří do laděné struny. Václav ztuhl. Pomalým pohybem ruky odsunul těžkou závěs a pohlédl ven na střechy Hradce Králové. Vteřinu poté se zvuk opakoval, tentokrát mnohem blíže, přímo za jeho zády.
Když se otočil, nenašel tam nikoho. Na prázdné podlaze však ležela malá,stříbrná mince, která tam před minutou nebyla. Byla studená jako led a měla rytiny, které Václav, zkušený bankéř znající každou měnu světa, nikdy v životě neviděl. Mince nebyla z žádného známého kovu; v šeru věže vyzařovala slabé, modravé světlo.
„Kdo tam je?“ vy křikl, ale jeho hlas se v prostoru vily zlomil a utichl.
V následujících týdnech se z domu stal střed tichého pobesení. Václav Píš přestal chodit do ústavu. Návštěvníků přijímal jen v reprezentativní lodžii, přičemž neustále kontroloval, zda nikdo nestoupá po schodech do věže. Sousedé z Nerudovy ulice vyprávěli, že z okna pod kupolí v noci vychází světlo, které nemá barvu žádné tehdejší lampy. Bylo to světlo, které neosvětlovalo stěny, ale zdánlivě do nich zapadalo.
Jednoho večera, krátce před koncem léta, byl Václav spatřen, jak nese do schodišťové věže těžký kufřík. Když v noci v domě zmlkla všechna hudba a zhasla světla, ozval se z nejvyššího bodu vily hluboký, vibrující tón, který otřásl sklymi v celém okolí. Lidé v ulicích zastavili své vozy a hleděli nahoru na zvláštní špičku domu.
Když druhý den ráno služebníci vstoupili do vily, našli dům v naprostém pořádku. V hale stále vonělo voskem a dřevo schodiště se lesklo. Václav Píš však v domě nebyl. Jeho oblečení, boty i hodinky ležely pečlivě složeny na posledním schodu pod kupolí. Vše bylo na svém místě, jen majitel zmizel.
V kufříku, který zůstal otevřený na podlaze, nebyl ani jeden papír, ani jedna mince. Byl tam jen jeden jediný předmět: malý, kovový mechanismus, který se stáletočivě otáčel, přestože neměl žádný pružín ani zdroj energie.
Dnes, když člověk stojí pod tou zvláštní kupolí v Hradci Králové, může pocítit zvláštní chlad, který nepochází z počasí. Kdo vyjde po schodech až nahoru, občas slyší jemné, kovové cinkání, jako by někdo v neviditelné místnosti stále přehrnoval stříbrné mince, které nepatří do tohoto světa.