Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Polibek (Hradčany)

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Polibek (Hradčany)
Smyšlený příběh

Příběh: Polibek (Hradčany)

Příběh: Polibek (Hradčany)
❧

„Ustupte, prosím, nechte mě k ní!“ vykřikl Viktor a s prudkým pohybem odtlačil dva zmatené strážníky, kteří ho snažili odtáhnout od pískovcové hmoty. Jeho prsty, špinavé od hlíny a vápna, se křečovitě zabořily do chladného povrchu sochy. Vzduch kolem nich byl hustý, prosycený vůní mokrého listoví a líně se plíživou mlhou, která z Petřínského vršku stírala kontury okolních budov.

Viktor nebyl šílený, i když tak v tu chvíli vypadal. Byl to muž s tváří vyryslenou jako z obrazu, s očima, které neustále hledaly něco, co ostatní přehlíželi. Stál tam, v srdci Hradčansky, v době, kdy se město chvělo novým stoletím a secesní linie se vlnily po fasádách domů jako živé organismy. Před ním stála ona – postava ženy v objetí muže, zachycená vteřinu před věčností.

„Kde jsi to schovala, Elžběto?“ šeptal Viktor a jeho hlas zněl jako praskání suchých větví.

Strážníci se na sebe pohlédli. Znali Viktora z okolí, byl to tichý archivář, který trávil noci v prašných knihovnách, ale dnes v něm viděli něco jiného. Viktor se nepřítal k kameni, on s ním mluvil. Jeho dlaně přejížděly po hladkých liniích pískovce, přes záhyby těl, která Mařatka vytesal s takovou vášní, že se zdálo, že kámen dýchá.

V ten moment se stalo něco, co přítomní svědkové nedokázali vysvětlit. Viktorův prst zaklesl do malé, téměř neznatelný rýhy v zádech mužské postavy. Najednou se z hloubi sochy ozval zvuk. Nebyl to hluk lomu ani praskání kamene. Byl to jasný, čistý tón zvonku, který zněl v tichu parku jako úder kladiva do krystalu.

Viktor ztuhl. Jeho zorničky se rozšířily. V okamžiku, kdy zvuk utichl, z povrchu pískovce začala vyvazovat jemná, zlatavá tekutina. Nevytekla jako voda, ale roztekla se jako živý olej, který následoval linie polibku a pomalu stékal k podstavci. Tekutina měla vůni starých dopisů a sušených růží, vůni, která v mrazivém vzduchu ranního svítku působila až agresivně.

„Tady je to,“ vydechl Viktor a pokusil se tekutinu zachytit vlastními rukama.

Strážníci ho konečně přebili a srazili k zemi. Zatímco ho táhli pryč, Viktor se přestal bránit. Jen se s horečnatým pohledem ohlížel zpět k soše. Když se jeden ze strážníků, hnaný zvědavostí, vrátil k Polibku, aby prověřil ono zlaté stékání, našel jen hladký, studený kámen. Žádné stopy tekutiny, žádný zvuk, žádná rýha v zádech muže. Pískovec byl nehybný a němý, jako by se před chvílí nestalo nic neobvyklého.

Viktor však v rukou svíral něco, co tam předtím nebylo. Mezi prsty mu zůstal malý, pískovcový střep ve tvaru kapičky, který byl horký na dotek, až ho pálil do kůže. Ten kousek kamene však nebyl z pískovce. Když ho později v ústavu zkoumali, zjistili, že jde o materiál, který na zemi neexistuje, nebo alespoň ne v podobě, kterou zná věda.

Viktor už nikdy nepromluvil. Strávil zbytek svých dnů v tichosti, stále s pohledem upřeným k oknu, směrem k Petřínskému vršku. Před smrtí jen jednou zopakoval jediné slovo: „Nedokončeno“.

Kdo dnes stojí před Polibkem a přiloží ucho k chladnému pískovci, může v tichu hradčanského rána zaslechnout slabý, rytmický zvuk. Není to tlukot srdce, ale spíše ozvěna něčeho, co zůstalo uvězněno v kameni v momentě nejvyššího napětí. Ten, kdo se odváží dotknout se místa, kde se rty postavů setkávají, pocítí zvláštní teplo, které v zimních měsících nedává smysl.

Záhada o tom, co Viktor z sochy vyvolal a co Elžběta do kamene vložila, zůstala v archivech zapomenuta. Jen pískovcové těla dál trvají v onom nekonečném objetí, zatímco v hloubi kamene stále pulzuje tajemství, které čeká na dotek někoho, kdo ví, kam přesně přiložit ruku.

✦
Příběh se váže k památce Polibek (Hradčany) Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)