Příběh: sloup se sochou Panny Marie (Nový Hrádek)
„Kde jsi to schoval, ty blázne, kde jsi to schoval!“ řval Matěj a tasil meč, jehož čepel v šeruchch lsla studeným modrým světlem. Jeho zrak se soustředil na hubeného muže v potrhaném plášti, který se přitisknutý k čerstvě vytesanému pískovci třásl jako osika. Byl to Jan z Vamberka, muž, o kterém se šeptalo, že mluví s hvězdami a zná cesty, které nejsou zepsány v žádné mapě.
Kolem nich se rozléhal pach čerstvé maltové směsi a vlhkého kamene. Nový Hrádek v roce 1747 ještě voněl novotou, a právě tady, uprostřed náměstí, stál nový mariánský sloup. Panna Marie hleděla s nehybným klidem dolů na dva muže, kteří se právě teď přetahovali o něco, co nemělo existovat.
Jan z Vamberky se nebránil. Jen ukázal vyhublým prstem nahoru, k základně sloupu, kde se barokní ornamenty kroutily jako ztuhlý kouř. „Není to pro lidi, Matěji. To je kotva. Pokud ji vytrhneš, ztratíme směr k domovu, který jsme ještě ani nenavštívili,“ zašeptal chraplavým hlasem, ze kterého unikl suchý kašel.
Matěj ho popadl za límec a přitlačil k chladnému kameni. Cítil, jak mu pod prsty tluče srdce v hrudi tohoto podivného člověka. „Mluv pravdu! Viděl jsem tě, jak jsi v noci u sloupu něco zakopal. Nebo jsi to vložil do samotného těla sochy? Vydej to, nebo tě nechám zdei, aby tě ranní slunce našlo s rozsekaným hrdlem!“
Jan se krátce zasmál, byl to zvuk připomínající drcení suchého listí. „Podívej se na její oči, Matěji. Podívej se, kam hledí. Nehleď na mě, hleď tam, kde končí její pohled. Tam je klíč k tomu, co hledáš. Ale pamatuj, že kdo jednou otevře dveře, které nejsou z kamene, už nikdy nenajde cestu zpět do své vlastní doby.“
V ten moment se stalo něco, co v žádném zápisech z té doby nezůstalo. Obloha nad náměstím náhle zčernala, přestože bylo dopoledne. Vzduch ztuhl a stal se Hustým jako sirup. Zatímco Matěj ztuhl v šoku, Jan z Vamberky prostě zmizel. Nebyl slyšet žádný zvuk, nebylo vidět žádné gesto. Jen jedno okamžité prázdno. Matěj zůstal stát s mečem v ruce, ale muž, kterého držel, byl pryč. Zůstal jen prázdný plášť, který pomalu klesal k zemi, jako by z něj někdo vyprázdnil veškerý obsah.
Matěj se rozhlédl kolem sebe. Náměstí bylo tiché. Jen vítr lehce pohladil roucha Panny Marie. Vystrašeně se podíval na sochu a pak na místo, kde před vteřinou stál Jan. Na zemi, přesně tam, kde byl Janův zrak posledně zastaven, ležela malá, stříbrná mince. Nebyla to mince z žádné známé mincevny. Neměla na sobě tvář císaře Františka I., ale znázornění hvězdné mapy, která neodpovídala žádnému nebi, které kdy člověk viděl.
Matěj mince zvedl. V momentě, kdy se kov dotkl jeho dlaně, pocítil prudký mráz, který mu projel až do morku kostí. Podíval se znovu nahoru na Mariánský sloup. Měl pocit, že socha už není jen kamenným obrazem, ale strážcem brány. Cítil, že Jan z Vamberky neodšel pryč, ale že je stále tady, jen v jiné vrstvě světa, oddělený od něj jen tenkou vrstvou času a víry.
Matěj mince schoval do kapsy a celý zbytek života strávil v Novém Hrádku. Stal se tichým strážcem náměstí. Lidé si mysleli, že je jen podivín, který tráví hodiny zíráním na barokní sloup. Ve skutečnosti ale Matěj každý den kontroloval, zda se pohled Panny Marie nezměnil, zda se její oči neotočily k němu, aby mu oznámily, že Jan se vrací.
Když Matěj zemřel, mince v jeho kapse zmizela. Někteří říkají, že se vrátila tam, odkud přišla. Jiní tvrdí, že stále spočívá někde v hloubi pískovcového sloupu a čeká na někoho, kdo se odváží hledat směr, který není zapsán v žádné mapě.
Kdo dnes stojí pod sochou v Novém Hrádku a přiloží ucho k chladnému kameni, možná ještě uslyší vzdálený, chraplavý smích muže, který věděl příliš mnoho.