Příběh: Náměstí Republiky 21
„Zastavte se, prosím, jen na okamžik a poslouchejte!“ vykřikl Matějáš v prudkém šeptu, zatímco ho táhl za rukáv zrovna z rozestavěného vchodu do domu.
Prudký průvan z chodby v nich rozvířil prach a pach starého vápna, který se mísil s vůní čerstvě vymalovaných omítek. Matějáš stál v lévém výkladci, kde se v mrazivém vzduchu tvořily malé obláčky páry. Jeho oči, zarudlé z nedostatku spánku, neustále přeběhaly z kamenných lví hlav v portálu k vysokým oknům horních pater. Prsty se mu třásly, když z kapsy vytáhl malý, vyhlazený kousek černého křemene.
„Viděl jste to znovu, že ano?“ zeptal se ho doprovázející pan Karel, starší obchodník s látkami, který jen nevěřícně zvedl obočí.
Matějáš ne odpověděl. Místo toho ukázal nahoru, k nově vybudovanému atikovému patru s jeho bílou balustrádou. V tomto luxusním domě, který právě dostal svou novou, vznešenou tvář, se všechno zdálo být v řádu. Všechno bylo symetrické, čisté a podle nejnovějších mód z hlavního města. Jenže v nejvyšším okně, v tom s trojúhelníkovým štítkem, stála postava.
Nebyla to žádná z nájemnic, které si zde zakázaly byty, ani žádný ze sluhů. Byla to žena v šatech tak starých, že by je mohl nosit někdo z minulého století, s vlasy rozpuštěnými přes ramena, které v bílém světle fasády vypadaly jako tekuté stříbro. Nepohybovala se. Jen hleděla dolů na lví hlavy v kamenném oblouku portálu s takovou intenzitou, jako by s nimi vedla tichý rozhovor.
„Je to nemožné, Matěji. To okno je prázdné,“ řekl Karel a vykročil vpřed, aby zblízka prověřil lvy v tlamách.
Vteřinu poté, než Karel dotkl se studeného kamene, ozvalo se z hloubi domu dunivé zaklepatí. Nebyl to zvuk dveří, ale spíše úder těžkého kovového předmětu o dlažbu, který se rozlehlo celým vnitřním dvorem. Zvuk byl tak prudký, že oba muži ucouzli zpět na náměstí.
Matějáš ztuhl. Ta žena v okně byla pryč. Zůstalo tam jen prázdné sklo, odrážející šedé plzeňské nebe. Ale na místě, kde před chvílí stála, zůstal na parapetu ležet malý předmět. Byla to stará, zrezivělá lžička s rytým znakem, který Matějáš znal z knih o dávných tiskařích, kteří v tomto domě žili před stovkami let.
„Kdo to mohl být?“ vydechl Karel a poprvé v jeho hlase zazněla nejistota.
Matějáš se podíval na své dlaně. Černý křemen, který držel, začal být náhle horký, až pálivý. V domě, který právě prošel proměnou v moderní činžovní palác, se najednou rozhostalo ticho, které nebylo přirozené. Bylo to ticho, jako by budova zadržela dech a čekala, až někdo konečně otevře dveře, které zůstaly zamčené od doby, kdy zde stavěli italští mistři.
Karel se pokusil znovu vstoupit do vchodu, ale cítil neviditelnou stěnu. Vzduch kolem portálu zhoustnul a začal vibrovat. Matějáš věděl, že ta žena neodešla pryč, jen se stáhla hlouběji do zdí. Cítil, jak ho dům táhne k sobě, jak ho lví hlavy pozorují s tajným úsměvem, jako by věděly něco, co on nikdy nedostane vědět.
Od té doby Matějáš přestal mluvit o svých viděních, ale každý večer se vrací k tomuto domu. Stojí v tichosti před lvy a čeká, až se v horním okně znovu objeví stříbrné vlasy. Věří, že pokud jednou najde způsob, jak překonat neviditelnou hranici portálu, dozví se, proč ta žena hledá něco, co bylo v základech domu zakopané dávno předtím, než se z budovy stal luxusní činžovní dům.
Kdo ví, zda v těch tichých chodbách stále přebývá stín tiskařů a stavitelů, kteří odmítli odejít, i když se svět kolem nich změnil v empírový pruned.
Když dnes přejdete přes lví hlavy v portálu, možná ucítíte ten samý náhlý chlad, který v té chvíli zmrazil krev v žilách Matějáše.