Příběh: V Bílce čp. 22
„Kde jsi to schoval, ty starý blázne, kde je to klíče!“ řval Mikuláš a jeho hlas se odrážel od tlustých kamenných zdí s takovou silou, až se zdálo, že se otřesou samotné základy domu. Prudce strhl lněnou utěrku ze stolu, přičemž rozbil hliněný hrc s pivem. Tekutina se roztekla po hrubé podlaze a zapáchala kyselým sladovcem, který se mísil s těžkým pachem spalovaného dřeva z krbu.
Starý Matěj jen mlčel. Seděl v koutě místnosti, zabořený do hlubokého dřevěného křesla, a jeho prsty, kostnaté a špinavé od práce v hlíně, pomalu přejížděly po povrchu malého, černého kamene, který držel v dlani. Ten kámen nebyl z žádného místního lomu. Měl zvláštní, až olejový lesk a když na něj dopadlo světlo jediné svíce, zdálo se, že v jeho hloubi pulzuje slabé, fialové světlo.
Mikuláš přistoupil blíž a v jeho očích plál hněv smíšaný s nenasytností. Matěj nebyl jen obyčejným hospodářem v tomto domě v Zbraslavi, byl strážcem něčeho, co Mikuláš chtěl za každou cenu vlastnit. V té době, kdy se v okolí vládla víra a strach z neznáma, byla tajemství v tomto domě cennější než zlato.
„Tady v Bílce nikdo neví, co jsi našel v lese u řeky, ale já vím,“ syčel Mikuláš a sevřel starce za rameno tak silně, až Matěj vyhrkl. „Říká se, že ten kámen otevírá dveře, které by zůstaly zavřené. Říká se, že slyšíš v něm hlasy těch, kteří už dávno spí v zemi.“
Matěj konečně zvedl hlavu. Jeho oči byly zakalené, ale v hloubi nich plál klid, který Mikuláše znervoznil. Starý muž pomalu otevřel ústa, ale místo slov z hrdla vyšel jen tichý, hrdelní zvuk, připomínající vzdálený zvon. V ten moment se v místnosti prudce ochladilo. Svíčka, která dříve jasně svítila, zčernala a zhasla, přestože v domě nebyl žádný průvan.
V naprosté tmě se ozval zvuk, který by neměl existovat. Byl to zvuk tisíce malých skleněných kuliček, které dopadají na kamennou dlažbu. Mikuláš vrzal zuby a začal tápat v temnotě, aby našel cestu k Matějovi, ale jeho ruce narazily na něco, co tam před vteřinou nebylo. Cítil pod prsty studený, vlhký povrch, který připomínal kůži zvířete, ale byl hladký jako leštěný mramor.
„Co jsi to přivolal?“ zakřičel Mikuláš, a v jeho hlase se poprvé objevila čistá hrůza.
Z tmy se ozval klidný, ale cizí hlas. Nebyl to hlas Matěje. Byl to zvuk, který zněl, jako by mluvil samotný dům, jako by mluvily zdivy a trávy v zahradě. Hlas neřekl ani jedno slovo, jen vyzněl jako dlouhý, táhlý tón, který v hlavě zanechal obraz nekonečné propasti.
Když o několik minut později do místnosti vtrhli sousedi, přivoláni Mikulášovými křiky, našli tam jen prázdné křeslo. Matěj byl pryč. Mikuláš ležel na podlaze v bezvědomí, s otevřenými očima, které už nic neviděly. V pravé ruce pevně svíral ten černý kámen, ale ten byl nyní studený a mrtvý, bez jakéhokoliv lesku.
Nikdo z přítomných nevysvětlil, kam Matěj zmizel, protože v domě nebyly žádné otevřené dveře ani okna, kudy by mohl odejít tak rychle. Jen v prachu na podlaze zůstal vyryté jedno jediné slovo v jazyce, který nikdo z místních neznal, ale který v srdci každého zanechal pocit hlubokého chladu.
Dnes už z tehdejšího stavení zbyly jen pobořené zdi, které pomalu pohlcuje čas a zapomnění. Kdo však v tichu stárých ruin v ulici V Bílce pozorně naslouchá, může stále slyšet ten vzdálený, hrdelní zvon, kterýstále volá někoho, kdo dokáže znovu probudit ticho v kamenech.