Příběh: Vila Franke
„Uveďte mě k tomu stolu, prosím vás, dříve než se mlha rozplyne!“ vykřikl Rudolf Japp a jeho hlas se rozbil o tiché zdi nově vyvázvané vily. V rukou svíral starý pergamen, který mu v prstech vlhl a tvořil hnědé skvrny. Sládek z Předklášteří, muž zvyklý na řád a vůni chmelu, teď vypadal jako stín svého já. Jeho oči, zarudlé nespavostí, hledaly v prostoru centrální haly něco, co tam být nemělo.
Služebná s kyticí čerstvých květin v náručí ztuhla. Vzduch v domě byl těžký, prosycený vůní čerstvé vápnové omítky a vlhkého dřeva, ale v tomto konkrétním koutu, u skleněné stěny zimní zahrady, vládla mrazivá proudová vlna, která zvedala vlasy na předloktí. Rudolf neviděl její zděšený výraz. Viděl pouze prostor mezi polygonálními tvárnicemi, kde se světlo lámpejů lámalo do podivných, nepřirozených úhlů.
„Kde je ten muž? Kde je ten, který mi slíbil návrat peněz?“ zařval Rudolf a udeřil pěstí do dřevěného parapetu. Zvuk otřásl tichým domem, který měl být symbolem jeho vzestupu, ale v tuto chvíli působil jako zlatá klec, která ho začala svírat.
Před deseti minutami, když Rudolf vstoupil do vily, byla hala prázdná. Jen tak. A přesto v prostoru stál někdo, kdo neměl mít žádnou tvář. Byla to postava v dlouhém černém plášti, která se nepohybovala, ale přesto se zdálo, že se k Rudolfovi přibližuje s každým jeho nádechem. Postava nepromluvila, jen ukázala prstem směrem k borovicím, které v zahradě začaly v noci tancovat v divokém rytmu větru.
Rudolf se znovu podíval na pergamen. Byla na něm napsána jedna jediná věta, kterou mu před týdnem podvečer podstrčil neznámý cestující v Tišnově. Text tvrdil, že v okamžiku, kdy poslední cihla domu sedne na své místo, se v domě otevře brána pro toho, kdo přinese klíč z jiného času. Rudolf se smál, když to četl. Sládek věřil číslům, penězům a kvalitě piva. Nevěřil pohádkám o bránách.
Teď však stál uprostřed své vily a cítil, jak mu z kapsy mizí mince. Cítil, jak se jeho majetek rozplývá jako cukr v horké vodě. S každým tlukotem srdce vnímal v uších tichý, rytmický zvuk, jako by někde hluboko v základech domu tikaly tisíce malých hodiníků, které se snesly do jednoho společného času.
„Podívejte se na to!“ vykřikl Rudolf a ukázal na podlahu.
Služebná se podívala dolů a vykřikla. Na čistém dřevě se objevila vlhká stopa boty, která nebyla z žádné dobové obuvi. Byla to stopa z materiálu, který v roce 1899 neexistoval, zářivě černá a dokonale hladká. Stopa nevedla od vchodu, ale začínala uprostřed místnosti a směřovala přímo k okionu zimní zahrady.
Rudolf vyběhl ven do chladu noci. Borovice nad ním vypadaly jako obří prsty, které se snaží dopadnout na střechu domu. V zahradě stál ten muž. Tentýž beztvářý stín. Rudolf k němu vyběhl, chtěl ho chytit za límec, chtěl mu vytrhnout tajemství, proč jeho sny o bohatství končí v propasti dluhů. Ale ve chvíli, kdy se ho dotkl, prsty neproklouzly látkou pláště, ale prošly prázdnotou.
V ten moment se z vily ozval zvuk, jako by se v jedné chvíli rozbila všechna skla v zimní zahradě. Rudolf se otočil a uviděl, jak se z okna vznáší jemný, stříbrný prach. Když se znovu podíval na neznámého muže, byl pryč. Zůstal jen tichý šum jehlic borovic a pocit, že tento dům už nikdy nebude patřit jen jemu.
Rudolf Japp vilu musel prodat brzy poté. Lidé v Tišnově říkali, že ztratil rozum, že ho pohltily dluhy. Jen on věděl, že v noci, když se v domě rozhoupaly stíny, slyšel v hale hlasy lidí, kteří tam ještě nebyli, a smích osobností, které se narodí až za mnoho desetiletí.
Kdo dnes prochází kolem těch starých borovic a dívá se na fasádu vily, možná pocítí ten samý náhlý chlad, který kdysi zastavil srdce sládkova. Vzduch tam stále chutná po tajemství, které zůstalo vevnitř zamčeno.