Příběh: Dům Josefa Kajetána Tyla
Vykroč z toho stínu, nebo tě ty kamenné tváře andělů nad vchodem navždy odsoudí k mlčení, křikl Václav a jeho prsty křečovitě svíraly rukojeť mosazného klíče. V úzké chodbě domu, kde se vzduch nehýbal už celé věky, se mísil pach starého papíru s těžkou, až dusivou vůní rozkládajících se květin. Na zdi, přímo naproti vrzajícím dveřím, se v mihotavém světle jediné svíce míhaly obrysy medailonu, který jako by sledoval každý jeho pohyb. Václav nebyl sám, to věděl jistě, i když v místnosti nikoho neviděl. Slyšel jen rytmické škrábání, jako by někdo brkem přejížděl po hrubém pergamenu, přestože stůl v rohu byl prázdný a pokrytý jen vrstvou prachu.
Polož ten inkoust, jestli ti život drahý, zašeptal hlas, jenž nepatřil ani živému, ani mrtvému. Václav se otočil, ale narazil jen do chladné stěny. Jeho dech se srážel v drobné kapičky rosy, které stékaly po stěnách jako slzy. Podlaha pod jeho nohama jako by se vlnila, dřevěné trámy sténaly pod neviditelnou vahou. Před několika týdny, když poprvé vstoupil do tohoto domu v Prešovské ulici, věřil, že jde o pouhou zvědavost historika hledajícího ztracené zápisky. Nyní však věděl, že hledá něco, co nikdy nemělo být nalezeno.
Andělé nad portálem, ti dva strážci z kamene, se v noci vždy zdáli být o něco blíže k sobě. Václav si vzpomněl na staré plzeňské pověsti, které vyprávěly o muži, jenž dokázal vdechnout život svým postavám natolik, že se jich sám začal bát. Ten muž tu naposledy vydechl, když slunce zapadalo za střechy města, a od té doby dům odmítal pustit své tajemství. Václav cítil na zádech žár, jako by se za ním rozhořel oheň, a přesto ho třásla zima, která mu pronikala až do morku kostí.
Na stole se náhle objevila skvrna. Černá, hustá tekutina se vpíjela do dřeva a tvořila slova, která Václav nedokázal přečíst. Nebyla to čeština, kterou znal, ani žádný jiný známý jazyk. Byly to tvary, které bolely oči a nutily mysl k šílenství. Václav chtěl utéct, ale jeho nohy jako by přirostly k podlaze. Z balkonu v prvním patře se ozvalo lehké zaťukání, jako by někdo, kdo nemá prsty, chtěl vstoupit dovnitř přes skleněnou tabuli.
Když se ráno sousedé z domu U Zlatého slunce probudili a vyšli na ulici, našli vchodové dveře dokořán. Uvnitř nenašli Václava, ani žádné známky zápasu. Jediné, co zbylo, byl převržený kalamář a na zemi čerstvý, ještě vlhký otisk dlaně, který vypadal, jako by se někdo snažil protáhnout skrz samotnou zeď ven na svobodu.
Lidé z okolí si dodnes šeptají, že v domě s dvěma štíty není klid. Když fouká vítr od řeky a městem se nese zvuk večerních zvonů, je slyšet, jak se v prvním patře otevírají okna, i když za nimi nikdo nestojí. Kdo se odváží vejít dovnitř a podívat se na ty anděly, kteří jako by se každým dnem více šklebili, možná pochopí, kam zmizely všechny ty nedopsané příběhy. Stačí jen překročit práh a počkat, až se vzduch kolem tebe naplní pachem starého inkoustu. Dveře zůstávají otevřené, ale nikdo neví, zda vedou zpět do města, nebo jen hlouběji do stínů, které si Josef Kajetán Tyl kdysi dávno přinesl s sebou do svého posledního úkrytu. Pokud chceš vědět, co Václav v tom posledním okamžiku spatřil, musíš si sám stoupnout do té chodby a nechat dveře za sebou zavřít.