Příběh: městská kašna v Poděbradech
Voda z kamenných úst masek nestříká, ale tiše se sráží v těžké kapky, které dopadají na hladinu s rytmem tepu umírajícího. Václav z Kunštátu přistoupil ke kraji nádrže z červeného pískovce a sevřel prsty hrubou římsu, až mu zbělely klouby. Ve vzduchu visel pach vlhkého kamene a něčeho, co připomínalo spálené listí, přestože bylo jaro v plném květu. Vedle něj stál správce zámku, muž v kabátci, který se třásl navzdory vlahému vzduchu, a upřeně hleděl na betonový sloupek uprostřed.
Podívej se na to, zašeptal Václav, aniž by odvrátil zrak od středu kašny. Správce polkl naprázdno, ale neodpověděl. Z úst jedné z kamenných tváří, té s nejvíce opotřebovaným nosem, nevytékala voda, ale hustá, tmavá tekutina, která se neředila s okolní hladinou. Pomalými, línými pramínky se šířila po dně jako olejovitá skvrna, která nechtěla splynout s průzračnou vodou v nádrži.
Václav vytáhl z kapsy stříbrný prsten, dědictví po otci, a na okamžik ho podržel nad vodou. Kov v jeho dlani náhle zčernal, jako by ho někdo v mžiku vložil do žhavého popela. Hodil ho dovnitř. Prsten nedopadl na dno, ani se nepotopil. Zůstal viset v prostoru, jen několik palců pod hladinou, obklopen tím černým přízrakem, který odmítal zmizet.
Už je to druhá noc, pane, ozval se konečně správce a jeho hlas zněl jako drcení štěrku. Ta věc se objevuje vždy, když měsíc dosáhne vrcholu nad zámeckou věží. Sluhové se bojí přiblížit k nádvoří, říkají, že slyší šepot vycházející přímo z těch kamenných hrdel. Není to voda, co nás má očistit, ale něco, co si přišlo vzít zpět, co mu bylo dávno odepřeno.
Václav se naklonil tak blízko, že cítil na tváři ledový závan vycházející z hlubin kašny. V tu chvíli se masky pohnuly. Nebyl to klam světla, ani hra stínů. Čtveřice tváří, vytesaných do tvrdého materiálu, pootočila své kamenné zraky směrem k němu. Mužské masky sevřely rty, jako by chtěly zadržet křik, zatímco ženské obličeje se roztáhly do nepřirozeného, bolestného úsměvu. Z trysk v jejich ústech se začal ozývat zvuk, který nebyl šumem vody, ale lidským vzlykáním, tisíckrát znásobeným v ozvěně pískovcových stěn.
Václave, odejdi odtud, vykřikl správce a začal ustupovat ke stínu zámecké brány. Václav však zůstal stát jako přikovaný. Viděl, jak se černá skvrna v nádrži začíná formovat do podoby lidské dlaně, která se natahuje k hladině. Prsten, který do ní hodil, se v tom černém prostoru zachvěl a začal vydávat slabé, modravé světlo. Nebylo to světlo svíce, ani měsíce, bylo to světlo něčeho, co do tohoto světa nepatřilo.
Předmět se začal pomalu otáčet a v jeho odrazu na hladině se na zlomek vteřiny objevila tvář. Nebyla to tvář Václava, ani správce. Byla to tvář ženy, jejíž rysy se rozplývaly v proudech tekutiny, ale oči, ty zůstaly jasné a pronikavé. Upírala je na Václava s takovou naléhavostí, že se mu zastavilo srdce. Pak se z hlubin ozvalo prudké, kovové cvaknutí a všechno ustalo. Černá skvrna zmizela, voda v kašně se uklidnila a z masek začala opět vytékat jen čistá, průzračná tekutina, dopadající do nádrže s nevinným žbluňkáním.
Václav vložil ruku do vody, aby prsten vylovil, ale prsty narazil jen na hladké dno. Prsten byl pryč. Když se podíval na své dlaně, zjistil, že jsou pokryté jemným, stříbřitým prachem, který i v naprostém bezvětří vířil kolem něj jako drobné hvězdy. Otočil se, aby zavolal správce, ale nádvoří bylo prázdné a tiché.
Dnes, když slunce zapadá za zámecké zdi a první stíny se dlouží přes první nádvoří, kamenné masky vypadají jako každé jiné barokní dílo. Jenže kdo přistoupí dost blízko a zaposlouchá se do pravidelného kapání, pochopí, že ticho zde není prázdnotou. Je to čekání. Kašna stále střeží to, co se té noci na dně pískovcové nádrže otevřelo, a někdy, když je noc dostatečně temná, je na dně stále vidět ten nepatrný, modravý záblesk stříbra, který vás přiměje položit ruku na studený kámen a doufat, že se vaše vlastní tvář v odrazu vody nezmění v někoho, kdo už dávno neměl existovat.