Příběh: mariánský sloup na náměstí v Poděbradech
„Ustupte, prosím, nechte mě k ní dojít!“ vykřikl Jan Matěj a s třešnjovým dřevem v ruce se snažil prorazit kruh lidí, kteří obklopili čerstvě zasvěcený pískovcový sloup. Vzduch byl hustý a těžký, voněl po vlhkém kameni a drahém vonném pryskyřici, která se mísila s pachuťí strachu, jenž v Poděbradech stále visel v ulicích po letech morového pláže.
Jan Matěj nebyl z města, byl to toulavý kramář, který v očích místních působil jako blázen. Jeho prsty byly sčernalé od inkoustu a nehtů se mu lousaly od neustálého hmatání po starých pergamentech. V rukou svíral malou, vyřezávanou schránku, kterou s nábožnou úctou přitiskl k základu nového sousoší.
Kolem něj stáli měšťané v lněných košilích, jejich tváře byly vyčerpané, oči zapadlé. Sledovali, jak se Jan Matěj klesá na kolena před sochou Panny Marie. V roce 1765, kdy byl sloup konečně dokončen, v něm všichni viděli štít proti smrti. Pro Jana Matěje to však nebyl jen symbol víry, ale zámek.
„Co tam děláš, ty šílenče?“ zasyčel jeden z radních a chtěl ho odtáhnout od pískovcového podstavce. Jan Matěj však v ten moment ztuhl. Jeho pohled se upřel na jednu ze soch světců u paty sloupu. Prsty se mu začaly třást a z úst mu unikl tichý, chraplý zvuk, který připomínal víc pláč než modlitbu.
Z pomalého pohybu jeho ruky vyklouzlo malé zrcadlo, které se roztříštilo o dlažbu náměstí. V ten moment se stalo něco, co přítomní nedokázali vysvětlit. Slunce, které v tu chvíli pálilo do kamenů, náhle zmizelo za hustou, nepřirozeně černou mraky, ačkoliv zbytek oblohy zůstal jasně modrý. Stín, který vrhal sloup, se neotáčel podle pohybu světla, ale začal se pomalu, téměř neznatelně, prodlužovat směrem k severu, i když by měl směřovat na východ.
Jan Matěj se rozhlédl kolem sebe, v očích měl paniku. „Oni jsou uvnitř,“ zašeptal tak tiše, že ho slyšeli jen ti nejbližší. „Vytesali je do kamene, aby už nikdy nemohli odejít.“
Lidé ztuhli. Jan Matěj začal rázně klepat svým dřevěným hůlkou do pískovcového těla sloupu. Zvuk nebyl dutý, ani plný. Znělo to, jako by narážel do tlustého kusu ledu, pod kterým se něco hýbe. Zatímco on tloukl do kamene, zpod podstavce začala vytékat hustá, stříbrná tekutina, která nevoněla po vodě ani po olejích, ale měla ostrý, kovový pach, který připomínal krev zraněného zvířete.
„Podívejte se na tváře světců!“ vykřikl někdo z davu.
Všichni zvedli zraky. Sochy svatých, které před hodinou vypadaly klidně a vznešeně, se zdály být v jiném výrazu. Kdo z nich stál nejblíže, přisahal později, že viděl, jak se koutky úst jedné z postav mírně zvedly v pohrdavém úšklebku.
Jan Matěj vtom přestal klepat. Jeho obličej zbělel. Pomalu se narovnal, zvedl zemi z trosek zrcadla a bez jediného slova se otočil a odešel z náměstí. Neohlížel se. Zanechal za sebou lidi, kteří s úžasem a hrůzou hleděli na stříbrnou loužičku, která zmizela v pískovci během několika vteřin, jako by ji kámen nasál do sebe.
Nikdo z nich už nikdy neviděl Jana Matěje v Poděbradech. Zůstal jen ten sloup, krásný, rokokový a tichý. Místní však dlouho vyprávěli, že v noci, kdy je město tiché a mlha stoupá z řeky, se z kamene ozývá tiché, rytmické tloukání, jako by někdo zevnitř chtěl vyrazit ven.
Kdo dnes stojí u paty tohoto sloupu a přiloží ucho k chladnému pískovci, možná uslyší i on ten tichý, zoufalý rytmus srdce, které v kameni bije už stovky let.