Příběh: pomník Viktorina Kornela ze Všehrd
„Tady to končí, pane Matějí, už dál s vámi nemůžu jít!“ křikl mladý loutála a prudce pustil ruku staršího muže.
Matěj se ani neotočil. Stál v centru chrudimského náměstí, kde právě před několika měsíci zvedli nový památník z pískovce. Vzduch voněl vlhkým kamenem a blízkým deštěm, který se snesl nad město jako šedý plášť. Matějovy prsty, ztuhlé chladem, se třesly, když přiložil dlan k chladnému povrchu lavičky, která obepínala bronzovou bustu slavného rodáka.
Uprostřed náměstí, v tichu, které přerušovalo jen vzdálené rány kovářského kladiva, stál Matěj jako zkamenělý. Nebyla to úcta k zákonům země, která ho sem přivedla, ale něco mnohem temnějšího. V kapse svého šedého pláště svíral lístek papíru, který našel před deseti lety v zapomenutém archivu. Lístek mluvil o devíti knihách, ale v jedné z nich, té skryté, prý zůstal záznam, který mohl změnit osud každého z přítomných.
„Podívejte se na to brko,“ zašeptal Matěj, ačkoliv ho nikdo už neposlouchal.
Ukázal na reliéf u paty pilíře, kde se psací brko prolínalo s vavřínovými ratolestmi. V ten moment se stalo něco, co loutála, jenž zrovna odcházel, uviděl jen z dálky. Matějova ruka se nedotýkala kamene, ale kamene se dotýkal on. Cítil, jak mu z prstů mizí teplo a nahrazuje ho mrazivý proud, který stoupal vzhůru po pískovci až k bronzové tváři Viktorína Kornela.
Najednou se z ticha ozvalo kovové cvaknutí. Nebyl to zvuk kroku ani dopad předmětu. Byl to zvuk, jako by se uvnitř masivního pískovcového bloku něco pohnulo, jako by se v hloubi pomníku otočilo těžké kolečko zámku. Matěj ztuhl. Pomalu přisunul ucho k reliéfu s lvem a orlicí. Zevnitř, z nitra kamene, slyšel tiché, rytmické šeptání. Nebyly to slova v žádném známém jazyce, ale spíše šum starých pergamentů, které se třou o sebe v silném větru.
„Vy jste to udělal,“ ozval se za ním hlas, který neznal.
Matěj se prudce otočil. Před ním stál muž v černém cylindru, s tváří tak bledou, že připomínala pískovec pomníku. Cizinec neměl s sebou žádný kufr, žádnou hůl, jen v ruce držel malý bronzový klíč, který přesně odpovídal tvaru rýh v reliéfu s psem na cimbuří.
„Kde je ta desátá kniha?“ vyhrkl Matěj a jeho hlas zněl v prázdném prostoru náměstí cize.
Muž v cylindru se jen tajemně usmál. Nepodíval se na Matěje, ale na bustu rodáka, jako by s ní vedl tichý rozhovor. Pak pomalým, až rituálním pohybem přiložil klíč do štěrbiny v pískovci. Vteřinu poté se ozval hluboký, dunivý zvuk, který otřásl zemí pod jejich nohama. Lidi v okolních oknech soudní budovy se začali dívat dolů, ale oni dva tam už nebyli.
Zůstala jen lavička, chladný kámen a bronzová tvář, která se zdála zkoumat město s novým, mírně ironickým výrazem. Na zemi ležel pouze lístek papíru, který Matěj v panice pustil. Když ho později našel jeden z městských strážníků, byl papír prázdný. Všechny slova zmizely, jako by je někdo vymazal z existence.
Jenže z prostoru mezi pískovcovými sloupky začal stoupat podivný, sladký pach starého inkoustu a prachu z knihovny, který přetrvával i v největší bouři. Kdo dnes přiloží ucho k lavičce, může stále slyšet to jemné, rytmické šeptání, které zní jako přísný soud nad všemi, kteří hledají pravdu v místech, kde měla zůstat jen tichá vzpomínka.
Kdo z nás se odváží dopřiložit své ucho k chladnému kameni a dopoví si zbytek té knihy?