Příběh: kaple svaté Anny (Pražské Předměstí)
„Tohle je konec, Matěji, víc už z nás nevyždímte!“ zakřičel starý obchodník a svalil si z ramen těžký vlněný plášť, zatímco mu z tváře stékal studený déšť.
Matěj stál v blátě Pražského Předměstí a v dlani svíral kousek pergamentu, který mu v prstech zvlhl a rozmazal se. V očích měl ten druh horečky, který člověka žene k šílenství, když už nemá co ztratit. Všechny své peníze, rodinný dům i poslední zbytek cti rozházel do sázek a obchodů, které se obrátily proti němu. Teď stál před malou, bílou stavbou s půlkruhovým zakončením, která v šeru vypadala jako přízrak z jiného světa.
Kroky mu zněly těžce, když vstoupil pod otevřenou podsíň. Chlad z kamenných pilířů pronikal až do morku kostí, ale Matěj ho nevnímal. V hlavě mu hřměly hlasy všech těch lidí, kterým dlužil. Vytáhl z kapsy poslední stříbrnou mince, jedinecký kousek kovu, který mu zbyl z celého majetku. Nebyla to cena za záchranu, byla to cena za poslední zoufalý pokus o únik.
Vstoupil dovnitř. Vzduch v kapli voněl po starém dřevě, vlhkosti a něčem sladkém, co připomínalo dávno zapomenuté kadidlo. Světlo z půlkruhových oken dopadalo doprostřed místnosti v úzkých, bledých prouzích, které prořezávaly prach tančící ve vzduchu. Matěj se podíval nahoru na klenbu a pak na dřevěný oltářík. Tam, v nejvyšším bodě, ho pozorovalo Boží oko.
„Je to prázdné,“ vydechl a hlas se mu zlomil. „Všechno je prázdné.“
Klesl na kolena. Železná kování dveří za ním s tichým skřípnutím cvakly, jako by ho někdo uvnitř uvěznil. Matěj nechtěl modlitbu. Chtěl zázrak, nebo smrt. Položil minci na chladný kámen podnohy oltáře a zavřel oči. V ten moment se v kapli rozhostalo absolutní ticho, tak hluboké, že slyšel vlastní tep v spáncích.
Najednou zaslechl zvuk. Nebyl to hlas, ale jemné, rytmické kapání vody. Zvuk přicházel zvenčí, ze studánky, která byla vybudována hned vedle stěn kaple. Matěj otevřel oči a uviděl, jak se z rohu místnosti začíná šířit zvláštní, stříbřitý svit. Světlo nešlo z oken, ale zdánlivě pronikalo skrze samotné zdi, jako by kámen přestal být neprůhledný.
V tom světle uviděl postavu. Nebyla to svatá z obrazu, ale žena s tváří tak klidnou, že mu v hrudi prudce zaklopalo srdce. Žena na něj nepohlížela s hněvem, ale s takovým pochopením, že Matěj pocítil, jak mu z plic mizí tíha posledních let. Žena nepotřeba slova. Pouze ukázala rukou směrem k vyzděnané studánce u kaple a pak pomalu zhasla, jako by se rozplynula do ranní mlhy.
Matěj zůstal sedět v tichu. Když znovu pohlédl na svou minci, nebyla tam. Místo ní na kameni ležela malá, mokrá kulička čistého křemene, která v šeru mírně žhnula.
Vyšel ven do deště, ale už neviděl bláto ani zmar. Cítil v dlaních chlad křemene a v duši zvláštní, nevysvětlitelný klid. Nevěděl, kam teď půjde a jak zaplatí své dluhy, ale věděl, že v tu chvíli přestal být lovenem vlastního strachu.
Když se ohlédl zpět na bílé zdi kaple svaté Anny, uvědomil si, že voda ze studánky, která stála u jejího boku, už netekla jen do země, ale vracela mu něco, co si myslel, že navždy ztratil.
Dnes už nikdo neví, kam se s tím kouskem křemene podělal. Jen lidé, kteří u té studánky zastaví, občas pocítí zvláštní chlad na kůži, i když je horký srpen, a mají pocit, že někdo z ticha kaple na ně s laskavostí hledí.