Příběh: Fara - bývalá evangelická
„Tady to končí, ty tvrdohlavý vrbičku, buď mi podepřeš ty dvéře, nebo tě sázím do ohně!“ zakřičel Jakub a s tváří rudou jako ta omítka nově zdlané fary utáhl poslední hřebík do řezbářského rámu.
Prach z čerstvé malby mu lepil řasy a v nose cítil ostrou vůni vápna a čerstvého smrkového dřeva. Stál v síně budovy, která teprve před chvílí dostala svou mansardovou střechu z břidlic. Byl to rok jedna tisíc sedm set osmdesát pět a v Holčovicích se právě teď rozhodovalo o víc než jen o tom, zda bude dům rovný.
Vedle něj stál starý Matěj, muž s rukama jako kmeny starých dubů, který celý život prostradal s půdou a kamenem. Matěj se jen krátce zasmál, až mu zapraskaly zuby, a ukázal prstem na červené zdi. Jakub byl mladý, prudký a chtěl, aby všechno bylo dokonalé. Matěj zase věděl, že v těchto krajích člověk nestaví jen pro sebe, ale pro ty, kteří přijdou po něm, a že v každém kameni musí být trochu pokory.
„Podívej se na ty šambrány nad okny, Jakube,“ řekl Matěj tichým, chraplavým hlasem. „Krásné jsou, to pravda. Ale domov není v klenácích, nýbrž v tom, kdo v nich bude hledět ven do světa.“
Jakub odfrkl. V té době se v obci hádalo o všechno. Sousedé se přelemovali o hranici pole, rodiny se rozděly kvůli víře a každý si hlídal své. Jakubova rodina měla s těmi z vedlejšího statku spor už tři generace. Šlo o malý proužek země u potoka, který nikomu k ničemu nebyl, ale nikdo ho nechtěl nechat. Ten spor byl tak hluboký, že si i při společném stavění fary mluvili jen skrze nadávky a krátké pokývání hlavou.
Když se blížila zima, přišel den, kdy se do nové fary měla stěhovat první správa. Jakub v noci nespal. V kuchyni s její valenou klenbou připravoval poslední úpravy. Vzduch byl mrazivý, v síně tančily prachové vířky v paprscích zimního slunce. Právě tehdy v rozích budovy, u těch bílých lizénových rámů, uviděl svého největšího nepřítele, starého sedláka Hanáka.
Hanák stál v tichosti, v rukou držel starý, vyždíraný kousek plátna. Nebylo v něm slyšet žádné hrozby ani výčitky. Jen pomalu přistoupil k řezbářským dveřím, které Jakub s takovým úsilím dokončil, a položil na práh malý koš s chlebem a sušenými jablky.
„Moje vnučka je nemocná,“ řekl Hanák, aniž by se na Jakuba podíval. „Vím, že ty v téhle faře budeš mít lidi, co budou potřebovat pomoc. A vím, že ty jsi ten, kdo tu stavbu nejvíce miluje. Tak to vezmi. Ne pro mě, ale pro ty, co tu budou modlit se za zdraví.“
Jakub ztuhl. Cítil, jak mu v krku stojí slovo, které nebylo nadávkou. Díval se na ty zdobné dveře, na břidlicovou střechu nahoře a najednou mu připadal ten spor o proužek země u potoka jako malý a směšný. Ten dům, s jeho vznešenými prvky klasicismu a červenou barvou, nebyl jen stavbou z kamene a vápna. Byl to most.
Vzal koš a poprvé po letech se dotkl ruky člověka, kterého nenáviděl. Byla studená a drsná, stejně jako jeho vlastní.
„Zůstaň,“ řekl Jakub tiše. „Podívám se s tebou na ty klenby v kuchyni. Jsou to nejpevnější zdi v celém kraji.“
Hanák jen krátce přikývl a společně vešli dovnitř, kde je hřála vůně nového dřeva. Zůstali tam dlouho, dva muži, kteří zapomněli na staré křivdy, obklopeni tichem nově zdaných stěn.
Když se dnes člověk podívá na ty červené zdi fary v Holčovicích, uvidí jen krásnou památku. Ale kdo přiloží ucho k řezbářským dveřím, možná zaslechne ozvěnu smíchu dvou mužů, kteří se v mrazu roku 1785 rozhodli, že je důležitější mít souseda než kousek hlíny.
Některé sny zůstávají vytesané do kamene hlouběji než samotné základy.