Příběh: kaple Nejsvětější Trojice (Jaroměř)
„Všechno, co jsi budoval, je prach, Matyáši,“ zasyčel hlas v jeho hlavě, zatímž mu prsty křečovitě svíraly hruškovitý hřbet těžkého koženého vaku s mincemi. Matyáš se zastavil prudce, až mu vzduchem vyletěly kapky potu z čela. Vokolem něj se rozprostíralo ticho jaroměřských luk, přerušované jen vzdáleným ržáním koní u kasáren. Cesta k chovnému rybníku byla v ranní mlze tak bílá, že se mu zdálo, že kráčí po mracích, nikoliv po blátivé cestě.
V kapse měl dopis, který měl zničit život jeho bývalému společníkovi. Byla v něm pravda o lži, která je oběma přinesla bohatství, ale jen jednoho z nich ponechala s čistým svědomím. Matyáš však nebyl z těch čistých. Vdýchnul vlhký vzduch, který voněl po tlejícím listí a studené vodě rybníka, a pocítil v hrdle pachuť žvouzku a žízně, kterou žádné zlato světa zahnout nemohlo.
Uprostřed cesty, vlevo od proudu, se před ním zvedla malá, čerstvě omítkaná stavba. Kaple Nejsvětější Trojice. Vypadala v tom šeru jako bílý kámen vržený do zeleně. Matyáš se zastavil před vchodem a zíral na nápis, který vyhlášil slávu trojice a jméno ženy, Kateřiny Seifertové, jež toto místo zdanala. Vstup byl otevřený, temný a lákající.
Krok vpřed byl těžký, jako by ho k zemi táhly samotné mince v jeho vaku. Uvnitř kaple vládla mrazivá tma, kterou prořezával jen jeden úzký paprsek světla dopadající na plastiku trojice. Matyáš se podíval nahoru a pocítil, jak mu ztuhly svaly v krku. Mlčící postavy nad ním se zdály sledovat každý jeho pohyb, každý tlukot jeho zrychleného srdce.
Klesl na kolena. Nebylo to z pokory, ale z vyčerpání. V ten moment zaslechl zvuk, který v tiché kapli zněl jako hrom. Byl to tichý, rytmický zvuk kapající vody. Pod oltářem, v hloubi studánky, kam proudil pramen, se zrcadlil kousek nebe. Matyáš se nahnul k vodě, aby si opláchl tvář, ale když se v hladině spatřil, vykřikl.
V odrazu neviděl svou tvář, ale tvář muže, kterého právě zradil. Oči v hladině nebyly hněvné, byly plné smutku a ticha. Matyáš se prudce odtrhl, v ruce stále svíral dopis, který měl být rozsudkem. Vteřinu poté se v kapli rozhostalo světlo, které nepřicházelo z okna. Byl to záblesk tak čistý a intenzivní, že ho přinutil zakrýt oči dlaněmi. V tom světle zaslechl šepot, který nezněl jako lidský hlas, ale jako tisíce kapek dopadajících do studánky najednou.
„Voda smyje krev, ale ne vymaže pravdu,“ ozvalo se v prostoru, kde by neměl být nikdo jiný než on sám.
Matyáš ztuhl. Pomalu otevřel oči. Světlo zmizelo, zbyl jen šedý stín stěn a chlad, který mu pronikal až do kostí. Podíval se na dopis v ruce. Papír byl mokrý, přestože v kapli nebyl žádný déšť. Inkoust se rozmazal do nečitelných skvrn, jako by ho voda ze studánky sama vymazala. Všechny důkazy, všechna zbraň, kterou chtěl použít k ničení druhého, se změnily v beznadějný kousek mokrého pergamenu.
Vstal pomalu, s třesoucími se rukama. Peněze v koženém vaku mu najednou přišly být neuvěřitelně těžké, jako by byly z olova. Vyšel z kaple zpět do mlhy, ale už nebyl tím stejným mužem. Zůstal v něm pocit, že v té malé budově u rybníka nechal něco, co mu nepatřilo, a vzal si něco, co mu bude celý život připomínat jeho vlastní malost.
Kdyby dnes někdo vstoupil do těch zřícených zdí, kde se omítka loupe v kusech a okna zakrývají mříže, možná by stále slyšel ten rytmický zvuk kapající vody. Někteří říkají, že pramen ve studánce stále smývá hříchy těch, kteří mají odvahu se do něj podívat, a jiní, že tam stále přebývá ticho, které zodpoví jen ty nejupřímnější otázky.