Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Okresní Soud V Kladně
  • Příběh: Okresní soud v Kladně

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Okresní soud v Kladně
Smyšlený příběh

Příběh: Okresní soud v Kladně

Příběh: Okresní soud v Kladně
❧

„Tady to není, pane sekretáři, ty papíry prostě zmizely z uzamčeného trezoru!“

Václav s rozvahou položil svou těžkou sádrovou lampu na roh stolu a přísně pohlédl na třesoucího se úředníka. Vzduch v místnosti byl hustý, nasycený pachem starého papíru a levného tabáku, který se v roce 1991 stále vznášel v chodbách budovy na náměstí Edvarda Beneše. Václavovi pod botami vrzalo staré dřevo a v uších mu znělo ticho, které bylo v tomto domě nepřirozené. Budova, která kdysi sloužila jako pokladna a později jako sídlo moci, měla své vlastní paměti, a ty se zrovna teď zdály být velmi hlučné.

„Zkontrolujte znovu všechny šuplíky,“ přikázal Václav chladným hlasem. „Záborní lístky z Lidic i spory z Brandýska nemohou jen tak vypařovat. Třeba jste je přenesl do vedlejší budovy, tam, kde řešíte dědictví.“

Úředník, muž s jménem Bedřich, jen zběsile zakroutil hlavou. Jeho prsty, žluté od nikotinu, nervózně bubnovaly o desku stolu. „Zamykal jsem to sám. Klíč byl v mém kapse. Nikdo dovnitř nevstoupil, přísahám!“

Václav se pomalu otočil a pohlédl na štukovou výzdobu stropu. Dekorativní ornamenty, které Dryák vymyšlel před desítkami let, vypadaly v poloměru lampy jako zkamenělé pavučiny. Cítil, jak mu po zátylku stéká studený pot, i když v místnosti bylo teplo. V tom okamžiku zaslechl zvuk. Nebyl to krok ani šustění papíru. Byl to tichý, rytmický zvuk kovového klíče, který se otáčí v zámku, přestože v místnosti byli jen oni dva a dveře byly dokořán.

Zvuk přišel z hloubky zdi.

Václav přistoupil k rohové stěně, kde se nacházel masivní trezor. Přiložil ucho k chladnému povrchu omítky. Slyšel dýchání. Nebylo to dýchání člověka, spíše hluboký, pomalý proud vzduchu, jako by celá stavba nadechovala historii všech těch lidí, kteří zde hledali spravedlnost nebo trest. Vteřinu poté se z ventilace snesl jediný, perfektně složený lístek papíru. Dopadl přímo na Bedřichovy boty.

Bedřich ho zvedl s třesoucící se rukou. Nebyl to žádný z chybějících dokumentů. Byla to mapa, nakreslená černým inkoustem, která znázorňovala obvod soudu od Běleče až po Zvoleněves. Uprostřed mapy, přesně v místě, kde stála budova soudu, byla červeně vyznačená tečka a pod ní jediné slovo: „Vráceno“.

„Co to znamená?“ vydechl Bedřich.

Václav nevěstil. Podíval se do trezoru, který byl stále zamčený, ale uvnitř něj teď ležela hromada papírů, které tam před minutou nebyly. Byly to spisy z doby okupace, dokumenty z dob oberlandratu, které měly být dávno zničené nebo uloženy v archivech v Praze. Papíry byly horké na dotek, jako by právě vyjely z pece.

Václav vzal jeden z listů do ruky. Byl to seznam jmen lidí z okolních obcí, kteří kdysi v těchto zdech prosili o milost. Vedle každého jména byl připsán datum a krátká poznámka o tom, zda byla jejich prosba vyhověna. Jenže datumy byly z budoucnosti. Některá jména měla vedle sebe roky, které ještě nenastaly.

„Tohle není možné,“ zašeptal Václav a pocítil, jak mu v hrdle stál knedlík.

V ten moment budova otřásla krátkým, tichým mrazem. Světla v chodbě blikla a zhasla. V naprosté tmě uslyšeli, jak se někde v dálkosti, v křídlech budovy, rozléhá zvuk těžkých železných dveří, které se s ohlušujícím hřmotem zavřely. Když se světla po několika sekundách rozsvítila, Václav i Bedřich zjistili, že jsou v místnosti sami, ale na stole ležela jedna další věc. Byla to stará, mosazná razítka, která už nikdo nepoužíval, a vedle nich dopis adresovaný Václavovi osobně.

Dopis neobsahoval žádný text, pouze otisk prstu v červené barvě, která vypadala jako čerstvá krev.

Václav nikdy nahlásil, co se v onom podzimním odpoledni stalo. Spisy z budoucnosti zmizely stejně záhadně, jako se objevily, a Bedřich krátce poté odešel z úřadu z důvodu špatného zdraví. Jenže Václav už nikdy nebyl schopen v budovně na náměstí Edvarda Beneše zůstat po šesti hodinach. Vždycky měl pocit, že když zůstane déle, budova ho požádá o rozsudek nad něčím, co ještě neudělal.

Kdo z nás dnes prochází těmito chodbami, možná pocítí ten samý chlad v zátylku a uslyší ozvěnu klíče v hloubi zdí, který stále hledá svou cestu ven.

✦
Příběh se váže k památce Okresní soud v Kladně Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)