Příběh: fara v Boršově nad Vltavou
„Tady to končí, ty starý blázne, víc ti z oborníku nedám!“ zařval Matěj a s prudkostí, která by vytrhala kořen z hlíny, pustil rukojeť těžkého koše.
Koš dopadl do bláta s mokrým mlasknutím a zbytek zrna se rozsypal po dvoru fary. Matěj stál s červeným obličejem a dýchal tak těžce, až mu v hrudi chrastila stará nemoc z plic. Naproti němu stál Jakub, hubený chlap s rukama jako větve v zimním lese, a jen mlčky hleděl na rozsypané zrno. Vzduchem se nesla ostřá vůně vlhkého konského hnoje ze stájí a chladný průvan z Vltavy, který prořezával vlněné kabáty až k samotné kůži.
Jakub se pomalu sklonil a začal zrno sbírat prsty, zrnko po zrnku. Matěj jen odplivl do prachu. Spor mezi nimi trval už tři zimy. Šlo o pruhy země u řeky, o které si oba mysleli, že patří jim, a o to, že Jakub, sice chudý, ale hloubavý, odmítal Matějovi zaplatit za pomoc při sekání.
„Tvoje pýcha je větší než ten kostel naproti, Jakube,“ zavrčel Matěj a ukázal prstem směrem k gotickým věžím svatého Jakuba, které v šeru vypadaly jako strážci ticha. „Klášter z Vyššího Brodu ti sice dovolil tu půdu obdělávat, ale jíst budeš z mý mísy, když ti dožije poslední pytel.“
Jakub nic neodpověděl. Jen s prázdným pohledem zíral na rožmberský znak nad vchodem do fary. Ten červený znak šlechticů mu připomínal, že nad nimi všemi stojí někdo mocnější, kdo rozhoduje o tom, kdo bude mít plný žaludek a kdo bude spát v mrazu. Jakub věděl, že zima bude krutá. Věděl také, že jeho malá dcera, která v horním patře fary v malé komoře pomáhala s šitím, už tři dny nespala z hladu.
Když Matěj s vítězným smirkem odtáhl svého koně směrem k bráně, Jakub vstal. Nebyl v něm hněv, jen zvláštní, tichý klid. Šel k venkovnímu sklepu, kde v hloubi, mezi starými bednami a vlhkými stěnami, schovával své poslední tajemství. Nebylo to zlato ani drahokamy. Byla to sémě z ciziny, které mu kdysi před lety přivezl poutník. Sémě, které prý vzkvétalo i v nejtvrdší zemi a krmilo celé rodiny.
Celou noc Jakub nespal. Zatímco v domě fary praskal oheň v krbu a kněz četl latinské modlitby, Jakub v mrazivém vzduchu předzahrádky kopal. Země byla tvrdá jako kámen, rýla se mu do dlaní a prsty měl modré od chladu, ale kopal dál. Vsadil sémě hluboko do země, přesně tam, kde se stíkal stín fary s prvními paprsky slunce.
O jaro později se stalo něco, co v Boršově nikdo neviděl. Na malém kousku země u fary vyrostlo něco, co nebylo jen zelení. Byla to plodnost, která přilákala lidi z celého okolí. Lidé přicházeli vidět zázrak, který vyrostl z chudoby a ticha. Matěj, který už dávno zapomněl na svůj hněv, přišel jako první. Stál tam, díval se na ty husté, zdravé plody a pak na Jakuba, který stál vedle něj, stále hubený, ale s rovným hřbetem.
„Jak jsi to udělal?“ zeptal se Matěj tichým hlasem, v němž už nebyla žádná nenávist.
Jakub se podíval na rožmberský znak nad dveřmi a pak na své dlaně, které byly stále plné jizev od té mrazivé noci. „Když člověk ztratí všechno, co má v kapse, zbude mu jen to, co má v srdci. A to jsem do země zasadil jako první.“
Matěj se chtěl omluvit, ale slova mu zamrzla v hrdle. Místo toho prostě položil ruku Jakubovi na rameno a společně se rozdívali na svou vesnici, kde se právě začínal zvonit k ranní mši.
Kdo dnes projde kolem té barokní fary a pohlédne na její zahrady, možná neuvidí jen staré zdi a hospodářské budovy. Možná ucítí v optimismu jarního vzduchu stopu toho starého sémene, které vyklíčilo z nejhlubšího soumraku lidského hněvu.