Příběh: Koukalův statek – hotel Selský dvůr
Vápno pálilo do otevřených ran pod Václavovými nehty, ale on neustoupil ani o krok z mokré hlíny, která se mu lepila na boty. Každý pohyb zápěstí mu připomínal, že toto nové stavení nebude jen dalším přístřeškem pro dobytek a lidi, ale něčím, co bude stát vzpřímeně i tváří k větru. S těžkým oddechem přitiskl stěrku k nové stěně a snažil se vyhlazit hranu tam, kde měla být šambrána kolem okna. Prach z mletého kamene mu oslepoval oči a v hrdle ho škrábalo, ale Václav jen pevněji sevřel rukojeť nástroje.
„Co to zase vymýšlíš, Václave? Tohle už není chalupa, to je zámek pro lidi, co nemají ani kousek hlíny pod nehty!“
Hlas Bedřicha, souseda s tváří připomínající rozmočený kořen, prořízl vzduch těsně za jeho zády. Václav se ani neotočil. Sledoval, jak se bílá hmota pod jeho rukama srovnává do dokonalé, hladké roviny.
„Pět oken už nestačí, Bedřichu,“ odpověděl Václav klidně, i když mu ramena těžkla jako z olova. „Staré stavení bylo tmavé jako díra v lese. Moje Anna už nemůže v těch stínech hledat nitku, když šije. Potřebujeme světlo. Potřebujeme těch sedm oken, co tu teď stavíme.“
Bedřich si odplivl a ukázal na novou, širokou fasádu, která se tyčila proti obloze. „Sedm oken? To je zbytečná pýcha. Před otcem tvým tu stačilo pět a nikdo neřešil, jestli mu v obývacím pokoji tančí slunce. Teď se tu staví něco, co vypadá, že by se i pánům z Prahy líbilo. Chceš být jako oni? Chceš mít kordónovou římsu a tyhle vznešené tvary, když jsi prostý hospodář?“
Václav konečně odložil nástroj a otočil se k sousedovi. Slunce se opíralo do jeho zpocené tváře a z dálky bylo slyšet jen tichý šum hostivařských polí a občasné údery kladiva od jiných dělníků.
„Není to o pýše, Bedřichu. Je to o tom, že jsme přežili,“ řekl Václav a ukázal rukou na masivní, čtvercový půdorys budovy. „Tento dům tu stál už za dob Volha, i když tehdy byl jen dřevěnou chalupou. Teď ho stavíme znovu, ale silnější. Chci, aby ty nové klenby v přízemí, ty s těmi oblými lunetami, nesly nejen střechu, ale i naši důstojnost. Chci, aby když se slunce opře do těch nových oken, světlo nešlo jen skrze dveře, ale zaplavilo celý dům až do samotných koutů.“
Bedřich si zamumlal něco pro sebe, co znělo jako przeklínání, ale v jeho očích bylo vidět i podivné uznání. Odešel pryč po cestě, která vedla k okraji usedlosti, a nechal Václava opět v tichu.
Václav se znovu podíval na stěnu. Před očima se mu mihl obraz své ženy. Anna sedávala u starého, sraženého stolu v té dřívější, temné místnosti, kde se musela přiklánět k jediné svíčce, aby viděla barvu vlny. Teď si představoval, jak bude sedět v novém pokoji. Představoval si, jak světlo projde širokými okny, odrazí se od hladkých stěn a rozestoupí se po klenbách jako tekuté zlato.
Vzal si další porci vápna a začal pracovat znovu. Každý jeho pohyb byl promýšlený, každé údery kladiva do dřeva bylo jako tlukot srdce tohoto domu. Nebyl to jen stavěcí proces; byla to bitva proti šeravosti, proti zapomnění, proti chudobě, která se snažila jejich rodinu držet v temnotě. Když se večer slunce začalo sklánět k obzoru, Václav se zastavil a opřel se o rám nového okna. Fasáda byla nyní členěná, hrdá, s jasně vyznačenými římsami, které dívalo se na svět s novou jistotou.
Pohlédl do interiéru, kde se v šeru začaly rýsovat tvary nových kleneb. Věděl, že i když se čas změní a lidé, kteří tento dům stavěli, odejdou do hlíny, tyto zdi zůstanou.
Tyto nové kameny už dávno nebudou jen součástí usedlosti, ale budou držet v sobě každý záblesk světla, který od té doby do jejich dveří vstoupil.