Příběh: Hořanovského vila
„Stůjte, vy jste to neviděl!“ zakřičel mladý služebník Bedřich a prudce zastavil paní Marii v prostorách vstupní haly. Jeho hlas se rozlehlo po vysokých stěnách, kde se barvy vyjmenovaly v odvážné geometrické tvary, které v té chvíli připomínaly tančící stíny.
Marie se prudce otočila. Vzduch v domě voněl čerstvým voskem a jemným pylem z otevřených oken, která hleděla do svažitého srázu Hodkoviček. Bedřich stál u schodiště a prstem ukazoval nahoru, k vyřezávanému stropu, kde se světlo z vitráží lámalo do krvavě rudých a hluboce modrých odstínů.
„Co to sakra je, Bedřichu?“ vyjekla Marie a pevně sevřela rukojeť svého šaty.
„Tam, na balkoně u apsidy. Viděla jste to? Ten pár na koních,“ vydechl chlapec.
Marie vyšla ven na terasu. Slunce roku 1921 pálilo do tváře a zahradní zídky vyzařovaly sálavé teplo. Zvedla zrak k nejvyššímu bodu domu, kde se devět metrů nad zemí lsla mozaika. Představování dvojice v lidových krojích na koních bylo v tomto domě obyčejností, součástí výzdoby, kterou malíř Kysela a architekt Janák pečlivě naplánovali. Jenže dnes se něco změnilo.
Koně na mozaice, kteří doposud stáli v nehybném, věčném klidu, byli v jiné poloze. Jejich přední kopyta byla zvednutá, jako by právě v tu chvíli vyrazila k útoku. Ještě zvláštnější bylo však to, že postavy v krojích už nehlíděly obzor, ale dívaly se přímo dolů, na Marii. Jejich skleněné oči, složené z tisíců malých kamínků, se zdály mít vlastní, živý lesk.
„To není možné,“ zašeptala Marie. „Mozaika se nemůže pohnout. To jsou kameny v omítce.“
V tu chvíli se ozval zvuk. Nebyl to hluk ulice ani šumění stromů v zahradě. Byl to jasný, kovový zvuk kopyt dopadajících na tvrdou zem. Zvuk přišel z hloubi domu, z chodby, kde nebyl žádný kůň, žádné zvíře, jen tiché chodby a drahý nábytek.
Marie se prudce otočila zpět k domu. V reflexi velkých obloukových oken viděla něco, co jí zmrazilo krev v žilách. V odrazu skla, v prostoru za jejími zády, stál muž v lidovém kroji. Byl vysoký, s tváří ztuhlou jako z kamene, a v ruce držel stříbrný třetiník. Muž však nebyl z masa a kostí. Jeho kůže měla texturu mozaiky, byla složena z tisíců malých, barevných čtverečků, které v každém pohybu jemně vrněly.
Marie chtěla vykřiknout, ale hlas jí uvízl v hrdle. Muž s ní nepromluvil. Pouze pomalu natáhl ruku a položil mince na mramorový parapet. Vteřinu poté, kdy se mince dotkla kamene, zazněl znovu onen kovový zvuk kopyt, tentokrát mnohem hlasitěji, jako by celé stádo projelo přímo skrz stěny vily.
Když se Marie konečně odvázala z omráčení a rozhlédla se, muž byl pryč. Na parapetu však mince nezůstala. Místo ní tam ležel malý, dokonale vyřezaný kousek modrého skla, přesně takového odstínu, jaký měla postava na koni v mozaice na štítu.
Bedřich, který ji doprovodil ven, zbledl. „Paní Marie, podívejte se nahoru. Jsou tam zase.“
Marie znovu pohlédla k mozaice. Pár v kroji na koních byl zpět v původní, nehybné poloze. Jenže jedna z postav už neměla na sobě modrý plášť. Místo něj tam byla jen šedá, prázdná plocha, jako by někdo z obrazu vytrhl kousek duše.
Od toho dne se ve vile začaly dít věci, které nikdo z přítomných nedokázal vysvětlit. Někdy v noci slyšeli v hale tichý ržení koní a v oknech se objevovaly odrazy lidí, kteří v domě nikdy nebyli. Antonín Hořovský, majitel domu, se pokusil mozaiku nechat opravit, ale každý řemeslník, který se k ní přiblížil, náhle ztratil schopnost mluvit v rodném jazyce a začal šeptat v zapomenutém nářečí, kterého nerozuměl nikdo z Pražanů.
Kdo dnes stojí pod těmi vysokými okny a hledí k mozaice devět metrů nad zemí, může pocítit zvláštní chlad, i když je horké léto. A pokud bude mít štěstí, najde v prachu na parapetech malý kousek modrého skla, který tam nepatří.
Záhada koní, kteří sletěli z fasády do vnitřních prostor domu, zůstala nevyřešená, ukrytá v barevných stěnách a tichých chodbách. Jen mozaika na štítu stále pozoruje každého, kdo vstoupí do zahrady, a čeká, až někdo z nás doplní chybějící kousek modré barvy.