Příběh: Biskupská 3
Prsty Oldřicha z Třeboně drhly o hrubou omítku tak silně, až se mu pod nehty usadil bílý prach, zatímco se snažil nahmatat spáru mezi kameny, která tam ještě před okamžikem byla. Ve vnitřním dvoře domu v Biskupské ulici se vzduch náhle zachvěl, jako by se prostor sám pokoušel vydechnout něco, co tam bylo uvězněno po staletí. Vůně vlhké malty a čerstvého vápna se smísila s ostrým zápachem ozónu, který pálil v nose jako blížící se bouřka.
Před ním, na stěně, která měla být jen pevnou zdí podpírající klenby s kamennými žebry, se rýsoval obrys dveří. Nebyly to dveře z prken ani z dubového masivu. Byl to průhled. Oldřich přimhouřil oči a zhluboka se nadechl. V té škvíře, v tom nedokonalém spojení reality a něčeho jiného, zahlédl zahradu zalitou světlem, které v Budějovicích nikdy nespatřil. Bylo to světlo studené, stříbřité, jako by slunce vycházelo zpod hladiny hlubokého jezera.
Kněz jménem Prokop, který ho doprovázel, se pokřižoval a jeho ruka se třásla tak prudce, že stříbrný řetízek s křížkem u pasu vydával rytmické, kovové cinkání. Prokop neřekl ani slovo, jen couvl ke dveřím do hlavní síně, kde se v šeru rýsovaly masivní renesanční klenby, které dům v pozdějších dobách tak proslavily. Oldřich však zůstal stát. Jeho ruka, stále ještě natažená k chladné zdi, se zachvěla. Cítil, jak se z té trhliny v prostoru valí mráz, který mu okamžitě obalil konečky prstů jinovatkou.
Z té druhé strany se ozval zvuk. Nebyl to hlas člověka, ani křik zvířete. Bylo to tiché, táhlé hučení, jako když vítr fouká přes hrdlo prázdné skleněné lahve. Oldřich udělal krok vpřed. Věděl, že pokud se dotkne té stříbřité záře, může se stát cokoli. Možná jen zmizí z povrchu zemského, možná se stane součástí architektury, kterou tak dobře znal. Vzpomněl si na řemeslníky, kteří zde kdysi tesali kámen, na to, jak dlouho se mořili s každým hřebínkem pod stropem, jako by se snažili uzavřít nějaké tajemství do bezpečí tvrdého materiálu.
Najednou se záře pohnula. Z trhliny vyklouzl stín, který neměl žádného majitele. Byl vysoký, štíhlý a pohyboval se s nepřirozenou lehkostí, jako by kráčel pod hladinou vody. Oldřich ucítil, jak se mu vlasy na zátylku ježí hrůzou, ale nohy ho neposlouchaly. Chtěl utéct, chtěl se vrátit do bezpečí ulice, kde život plynul v běžných kolejích, mezi trhovci a kupci, ale místo toho se znovu nadechl toho podivného, cizího vzduchu.
Prokop za jeho zády vykřikl, ale zvuk byl tlumený, jako by mezi nimi a knězem vyrostla neviditelná stěna z ledu. Stín se zastavil přímo před Oldřichem. Nebyla to bytost z masa a kostí, ale spíše vzpomínka na někoho, kdo zde kdysi žil a odmítl odejít. Ruka stínu se natáhla a na vteřinu se dotkla Oldřichova ramene. Ten chlad byl tak intenzivní, že Oldřich cítil, jak mu v žilách tuhne krev. Pak se ozval zvuk připomínající praskání tříštěného skla a všechna světla v domě zhasla.
Když se Oldřich probral, ležel na studené dlažbě v rohu dvora. Hvězdy nad Budějovicemi svítily přesně tak, jak měly, a z ulice se ozývalo vzdálené štěkání psa. Dům stál, pevný a tichý, se svými renesančními klenbami, které shlížely na prázdný prostor jako němé svědky. Na zdi nebylo nic. Žádná trhlina, žádné stříbrné světlo, ani stopy po tom, co se před malou chvílí stalo.
Oldřich se pomalu zvedl. Rameno ho pálilo, jako by na něm měl vypálený cejch. Podíval se na své prsty – byly stále ještě bílé, jako by v nich nebyla žádná krev. Prokop byl pryč, zmizel v hluboké noci, aniž by se ohlédl. Oldřich se ještě jednou podíval na fasádu, která se v šeru rýsovala jako maska skrývající tvář pravdy. Zůstala jen otázka, zda se stín vrací pokaždé, když se v domě změní majitel, nebo zda na někoho, kdo přijde po něm, stále čeká v meziprostoru mezi kameny. Stačí jen najít tu správnou spáru a přiložit dlaň na místo, kde historie poprvé zaváhala.