Příběh: Bývalý jezuitský seminář v Jindřichově Hradci
Matěj prudce odhodil těžkou lžíci a otřel si čelo dlaní znečištěnou od bílého vápna. Prach z bouravých zdí starého špitálu se stále vznášel v těžkém vzduchu a oslepoval ho při každém prudším pohybu. Kolem něj se zvedaly nové zdi, které měly brzy uzavřít nádvoří, ale zatím vypadaly spíše jako surové zuby vyhlížející z hloubky vykopaných příkopů.
„Nespěchej tak, chlapče, nebo si uštípneš prsty,“ zavolal za ním otec Benedikt. Starý muž kráčel po čerstvě urovnané zemi, jeho černý plášť se táhl v špíně, ale on se na ni zdál nedívat. Jeho oči byly upřené na místo, kde měly stát nové arkády.
Matěj si otřel oči a podíval se za sebe. „To není jen prach, pane,“ vydechl a jeho hlas se zachvěl. „To je jako by se ta stará města, ta všechna ta domu, co jsme zbourali, stále ještě vznášela ve vzduchu. Vůně starého dřeva a hořícího vosku se mi drží v nose, i když tu nehoří ani jedna svíce.“
Benedikt se zastavil. V jeho tváři se na okamžik objevila neobvyklá neklidnost. „Ticho,“ zašeptal.
V tom okamžiku se zastavil i zvuk kladiv. Hluk práce, který doposud dominoval tomuto místu, náhle utichl, jako by někdo neviditelnou rukou přitlačil všechny nástroje k zemi. V tom tichu se však něco ozývalo. Nebyl to zvuk kladiva ani rány krumpáčem. Bylo to pravidelné, hluboké bušení. Bum. Bum. Bum. Jako by se samotná země pod jejich nohama snažila nadechnout.
„Slyšíte to?“ vyhrkl Matěj a jeho prsty se sevřely kolem rukojeti lopaty tak pevně, až zbělely. „To je pod námi. Pod tím, kde měla být kašna.“
Benedikt se k němu naklonil. „To je jen práce v hloubi, Matěji. Země se usazuje pod novým kamenem.“
„Ne,“ Matěj ukázal směrem k východnímu křídlu, kde se právě stavěla zeď. „Podívejte se na stín!“
Otec Benedikt se otočil. V místě, kde slunce dopadalo na nové pilíře arkády, se pohyboval stín. Nebyl to ale stín člověka, který by tam stál. Byl to stín postavy, která procházela přímo skrze masivní kamenné bloky. Postava měla na sobě dlouhý, těžký oděv, který připomínal ty, jež nosili rytíři v tom starém špitálu. Stín kráčel pomalu, s neuvěřitelnou důstojností, a tam, kde jeho nohy měla být, se na zemi neobjevovalo nic než prázdnota.
„To není možné,“ zamumlal Benedikt a jeho kříž na hrudi se v záři slunce prudce zaleskl. „Tady už nikdo nežije. Všechno je zbourané. Všechno je pryč.“
Matěj se nehnul. Studený pot mu stékal po zádech, i když polední žár pálil do ramen. „Oni neodcházejí, pane. Oni se jen stěhují. Do těchto nových zdí. Do těchto nových křídel.“
V tu chvíli se to bušení pod nimi změnilo. Už to nebylo tiché srdce země. Bylo to zběsilé bušení tisíce prstů o kámen. Prach se znovu zvedl, ale tentokrát nebyl bílý. Měl barvu starého, prohořelého dřeva a popela z hrobů.
„Musíme přestat stavět,“ řekl Benedikt, ale jeho hlas už nebyl rozkazující. Byl to hlas muže, který právě uvědomil si, že staví něco, co nemá být domem pro živé, ale pro ty, kteří odmítají být zapomenuti.
Matěj se podíval na své ruce. Vápno na nich nebylo bílé. Bylo šedé, jako popel z ohně, který měl v roce 1615 pohltit toto místo. Podíval se na nové zdi a uviděl v nich, jak se v kameni tvoří tváře. Ne byly to tváře lidí, kteří zde pracují, ale tváře těch, kteří zde kdysi byli, a kteří se nyní snaží proniknout skrze novou vrstvu času.
Stín v arkádě se zastavil a otočil se přímo k nim. Matěj neviděl oči, ale pohled mu pronikl až do kostí. Byl to pohled někoho, kdo ví, že toto místo už nikdy nebude jen seminářem, ale věčným vězením i svatyní zároveň.
Když se práce druhého dne obnovila, nikdo se na to neptal. Ale každý dělník, který prošel nádvorem, cítil, že kámen je pod jeho dotekem nečekaně teplý, jako by se uvnitř zdí tluklo srdce, které nikdo nesmí slyšet.