Příběh: Mariánský sloup (Uherský Brod)
„Kde jsi to našel, ty blázne? To není kámen, to je hřích!“
Matěj s křečovitým stisknutím v prstech přitlačil k hrudi kus šedého pískovce. Stál uprostřed náměstí v Uherském Brodě, kolem něj vířil prach a vzduch voněl po mokréem vápenci a starém dýmném ohni. Před ním stál mistr kameník, jehož tvář byla rudá hněvem a potem. Matěj se nehnul. V dlaních držel fragment, který vypadal jako odstavec z budovaného sloupu, ale povrch byl neobvykle teplý, skoro horký, přestože slunce právě zakryly těžké, olověné mraky.
V roce 1692 se město chvělo očekáváním. Sloup měl být oslavou čistoty, symbolem Panny Marie bez skvrny, ne připomínkou moru či smrti. Matěj, mladý pomocník s neklidným duchem, však v noci u základů sloupu našel něco, co tam být nemělo. Nebyl to jen kámen. Když se na něj podíval zblízka, uviděl v pískovci vytesané drobné znaky, které nebyly součástí žádného plánu. Byly to jména. Desítky jmen, vrytá tak hluboko a precizně, že vypadala, jako by v kameni vyrostla sama od sebe.
„Tohle tady nepatří, Matěji. Vrať to zpět do země a zapomeň na to, nebo tě vyhodím z města,“ zasyčel kameník a pokusil se o úlomek uchopit.
Matěj však ucítil, jak mu z prstů proudí zvláštní brnění. Vteřinu předtím, než se ruka mistra dotkla kamene, ozval se prudký, kovový zvuk, jako by někdo udeřil kladivem do zvonu, který neexistoval. Vzduch kolem nich ztuhl. Ptáci, kteří doposud hlučeli v korunách stromů, utichli v jediném okamžiku. Nastalo ticho tak absolutní, že Matěj slyšel vlastní tlukot srdce v uších.
Podíval se znovu na kámen. Jména na něm začala mírně žhnout zlatavým světlem. Jedno z nich, vytesané nejvýrazněji, bylo jeho vlastní. Matěj ztuhl. On tam nikdy žádné jméno nevyřezal. Nikdo z nich dvou to neudělal. Pískovec byl nový, čerstvě vytěžený, a přesto v něm bylo jeho jméno zapsáno starým, vyvětraným písmem, jako by tam bylo už stovky let.
„Podívejte se na to!“ vykřikl Matěj a podal kámen mistrovi.
Když kameník pohledal na povrch, jeho obličej zruděl, pak zbělel. Ruku s úlomkem prudce odvrhl, jako by ho popálil. Kousek pískovce dopadl na dlažbu náměstí a s tichým cinknutím se rozpadl na tisíc drobných krystalků, které během vteřiny zmizely, jako by je pozemní vítr vstřebal do sebe.
Matěj zůstal stát s prázdnými dlaněmi. Cítil v nose pach ozónu a starého papíru. Mistr kameník se na něj díval s výrazem, v němž se mísil strach s nepochopením. Bez slova se otočil a odešel směrem k dílně, přičemž několikrát překřížil prsa.
Celý zbytek stavby Matěj trávil v úžasu. Sledoval, jak se sloup zvedá k nebi, jak pískovec a mušlový vápenec tvoří majestátní celek. Vždycky však měl pocit, že pod povrchem hladkého kamene, tam, kde nikdo nevidí, zůstala ta jména. Cítil, že sloup není jen ozdobou náměstí, ale sortsou tajemství, která byla do něj vložena dříve, než byl vůbec vymyšlen.
Kdykoliv se přiblížil k podstavci, cítil ten samý horký proud v prstech. Často tam v noci stával a šeptal do kamene otázky, na které mu nikdo nedal odpověď. Kdo zapsal jeho jméno do hmoty, která tehdy ještě spala v hloubi země? Proč se kámen rozpadil právě v momentě, kdy se ho dotkl někdo jiný?
Matěj zestárl v Uherském Brodě, ale nikdy nepřestal hledat v pískovci znaky své identity. Před smrtí tvrdil, že sloup není jen oslavou nebes, ale mostem, který spojuje čas, o kterém lidé neví.
Dnes tam stojí v tichosti, obklopen moderním městem. Kdo k němu přiloží ruku v tichém odpoledni, možná ucítí ten samý neznatý žár, který kdysi přilákal Matěje k tajemství vytesanému v hloubi pískovců.