Příběh: Socha svatého Jana Nepomuckého na Kostelním náměstí
Dláto sklouzlo po teplém povrchu a zanechalo za sebou bílou jizvu čerstvého prachu, který hned voněl po vlhké zemi a starém vápně. Mistr Václav zatlačil dlaní do kamenného bloku, až ho zastudilo vlastní zpocené zápěstí, protože jarní slunce nad nymburskými hradbami už od rána pálilo do zad.
Nedaleko odtud, u velkých vrat chrámu svatého Jiljí, se ozvalo ostré zaskřípění dřevěných vozů a tlumený hovor vojáků, kteří sem přivezli zásoby střelného prachu pro případ, že by nepřátelské pluky dorazily dříve, než se město stačí zcela uzavřít. Václav si otřel čelo hřbetem špinavé ruky a zadíval se na kousek papíru ležící na sudu vedle něj. Inkoust na něm už dávno uschnul, ale slova, která tam narychlo zanechal starý městský radní, pálila víc než polední žár. Měl vytesat tvář muže, který raději zemřel ve vlnách řeky, než aby prozradil zpovědní tajemství královny.
Jenže Václav v té chvíli nemyslel na nebesa ani na svatost. Myslel na malého Mikuláše, svého synovce, který ležel v horečkách v nízkém domku u Labe, s kůží horkou jako uhlík. Lékárník v uličce pod kostelem požadoval za lahvičku dovážené italské tinktury tolik stříbra, kolik Václav dostal za celý týden těžké dřiny v kamenickém lomu. A měšec u jeho opasku byl dokonale prázdný.
Zatlačil špičku dláta hlouběji do místa, kde měl světec držet v levé ruce čtvercovou knihu. Pískovec kladl odpor, ale Václavovy ruce byly zvyklé rvát z nitra země tvary, které lidé od něho žádali. Chtěl to skončit. Chtěl vzít peníze, které dnes večer dostane za dokončení podstavce, běžet k lékárníkovi a zachránit chlapce, dokud ještě dýchá.
V tu chvíli usadil za jeho zády lehký šelest. Otočil se a strnul.
Na stupních nedalekého schodiště stála neznámá dívka v otrhaném plášti. V náručí nedržela nic než spícího kocoura a v očích měla prázdnotu lidí, kteří ztratili domov někde na spálených polích za městem. Vůbec nic neříkala, jen pozorovala jeho ruku s dlátem. Její prsty byly zkřehlé chladem, přestože slunce hřálo, a na rtech jí zanechal prach z cest bílou stopu. Podívala se na nedokončenou sochu, pak na Václavův prázdný měšec ležící na kameni a pomalu sáhla do záhybů svého ošuntělého kabátce.
Vytáhla malý, těžký předmět a položila ho na okraj podstavce přímo před Václavovy nohy. Byla to stříbrná spona s malým granátem, který v poledním světle rudě zableskl. Nikdo nic neřekl. V té tichosti bylo slyšet jen vzdálené bzučení včel na hřbitovní trávě a hluboký dech blížící se bouřky.
Václav vzal sponu do dlaně. Byla cizí, nejspíš ukradená nebo nalezená na popelu spálené vesnice. Věděl, že když ji přijme, stává se zlodějem nebo kupcem s nečistou věcí. Ale v duchu viděl Mikulášovy skelné oči a sípající hrudník. Svěračka v jeho nitru ho nutila k činu, který neměl vzít na svědomí. Podíval se na dívku, ale ta už pomalu ustupovala zpět do stínu kostelní zdi, aniž by hnula brvou.
Když o několik hodin později přišel městský purkmistr zkontrolovat dílo, Václav klečel v prachu a s úzkostlivou přesností zarovnával záhyby světcova roucha. Podstavec byl hotový, hladký a připravený na zítřejší svěcení. Purkmistr pokýval hlavou nad dokonalou prací kamenického mistra, hodil mu na zem slíbenou odměnu a bez jediného slova odešel zpět do radnice.
Václav zůstal na náměstí sám. Peníze od purkmistra ležely v prachu vedle stříbrné spony, kterou mezitím ukryl pod dlaní. Vstal, vzal obojí a rozběhl se k řece, kde v malém domě vyhasínal život.
Uběhla stovka let, pak další a z města zmizely hradby i staré vozy s prachem. Kamenný svatý na Kostelním náměstí dál hledí vzhůru do prázdného nebe, v pravé ruce kříž, v levé kvadrátek. Po jeho pravém boku stojí malý pískovcový orlík s prstem na ústech, navždy střežící tajemství, které nikdo nezná. A kousek od jeho nohou, pod nánosem staletého deště a času, pamatuje chladný pískovec na žár lidské ruky, která tenkrát volila mezi spásou duše a záchranou jednoho malého chlapce.