Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Fara Ve Střešovicích
  • Příběh: fara ve Střešovicích

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

fara ve Střešovicích
Smyšlený příběh

Příběh: fara ve Střešovicích

Příběh: fara ve Střešovicích
❧

„Tohle je moje půda, ty zloději, a kousek hlíny vám z ní nevydám!“ zakřičel Matěj a prudce dopadl dlaní na mokrou zeď, která právě začínala stoupat z hloubky země. Bláto mu stříkalo až na roztrhaný plátno košile a v nose cítil ostrou vůni čerstvě vykopané hlíny smíchané s pachem blízkého hnojiště.

Stál v hlubokém rýhu, kterou právě v listopadu roku 1889 hloubili dělníci pro základy nové fary. Matěj nebyl z bohatých, byl to prostý člověk ze Střešovic, který měl v hlavě víc lince než sčítání, ale v srdci nesmírnou pýchu na své malé pole. Klášter ze Strahova sice vlastnil většinu okolí, ale Matěj věřil, že tento konkrétní pruh země, kde teď kopali hluboké jámy, patří jemu a jeho předkům.

„Uklidněte se, Matěji, je to v archivech zapsáno jasně,“ odpověvěl mu klidně Erasmus Marčan, muž s mírným úsměvem a pohledem, který viděl hlouběji než jen do hlíny. Erasmus nebyl jen duchovním správcem, byl to muž, který věděl, jak mluvit k lidem, kteří mají v rukou mozoly a v očích tvrdost zimy.

Matěj jen plivl do bláta a zamračil se. Jeho hnědé oči se upřely na lidi, kteří s rýčem v rukou vyhlubovali prostor pro budovu, která měla být sídlem pro faráře. Pro Matěje to nebyl jen dům, byla to ruka, která mu v Dlaňi stiskla jeho poslední kousek svobody. Celý život bojoval s mrazem, s neúrodou a s hladem, který v zimních měsících kousal do žaludku jako hladový pes. Vše, co měl, byla ta země.

„Když tu postavíte ty svoje zdi, tak už tu nic nevyroste!“ křičel Matěj a ukazoval prstem na rozvrhy, které držel jeden z dozorců.

Erasmus k němu přistoupil blíž. Vzduchem se nesl chladný podzimní vítr, který hnal listí kolem budoucího nároží ulic. „Matěji, podívej se na ty lidi. Pracují tvrdě, aby tu vzniklo něco, co bude sloužit všem. Nejen mně nebo klášteru, ale i tobě, až tě jednou nohy přestanou poslouchat a budeš chtít klidu.“

Matěj ztichl. Podíval se na své třesoucí se ruce, na které byla vryta mapa každého kamene v této oblasti. Věděl, že pravda je pravděpodobně na straně klášterních knih, ale hněv byl jeho jediným štítem proti pocitu malosti.

Týdny plynuly a dům rostl. Matěj přestal křičet, ale každý den přicházel k plotu a sledoval, jak stoupají zdi v novorenesančním stylu. Sledoval, jak se na fasádě objevují štukové erby s liliemi a lvem, znaky moci a víry, které mu připomínaly, jak malý je v porovnání s velkým světem. Přesto v něm zůstal zvyk hlídat svou hlínu.

Jednoho večera, krátce předtím, než byla stavba v říjnu roku 1890 slavnostně vysvěcena, Matěj uviděl Erasmuse, jak stojí u vchodu a zamyšleně hledí do zahrady. Matěj přišel k němu, tentokrát bez hněvu, jen s těžkým tichem v krku.

„Kdo to bude hlídat, až vy odejdete?“ zeptal se Matěj chraplavým hlasem.

Erasmus se na něj podíval a v očích mu blýskalo pochopení. „Tento dům bude stát dlouho, Matěji. Bude v něm bydlet moudrost i smutek. A možná jednoho dne zjistíš, že ta země, o kterou jsi tak zuřivě bojoval, už není jen hlína, ale místo, kde lidé hledají útěchu.“

Matěj se podíval na nově vybudovaný portál s toskánskými sloupy. V ten moment mu došlo, že už nebojuje o pole, ale o stopu, kterou po sobě v tomto světě zanechá. Rozhodl se pro něco, co nikdo nečekal. Ze svého malého skladu vyndal nejkvalitnější semena okrasných květin, které si šetřil pro svou dceru, a tajně je v noci rozséval kolem ohradní zdi fary. Chtěl, aby i ten kamenný chlad byl obklopen životem, který zná jen selská ruka.

Když se o letech později Matěj vracel kolem budovy, už nebyl tím rozzuřeným mužem. Byl to starý člověk, který se zastavil u litinového kříže před brankou. Dotkl se chladného kovu a usmál se na květy, které tam stále kvetly, přestože je nikdo oficiálně nesázel.

Kdo dnes projde kolem té novorenesanční zdi, možná neuvidí lidi, kteří ji stavěli, ani lva v erbu. Ale v tichu zahrady stále šeptá vítr o muži, který chtěl zloděje hlíny změnit v zahradníky naděje.

✦
Příběh se váže k památce fara ve Střešovicích Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)