Příběh: Pomník císaře Josefa II.
„Tohle je příliš bílé, aby to mohlo být pravdivé,“ zasyčel František Josef Auer a prsty s otiskem inkostu z brýlí přejel po chladném, hladkém povrchu kararského mramoru. Stál v parčíku před budovou gymnázia, kde vzduch voněl po čerstvě střiženém trávníku a vlhkosti stoupající z blízkých krkonošských srázů. Před ním stál muž z kamene, císař Josef II., v kontrapostu, s rukou opřenou o strom a v druhé ruce s pevně srolovanou listinou.
Auer se podíval na své dlaně. Byly drsné, s vráskami, které vyryvaly roky písmů a úředních záznamů v Hostinném. Chtěl, aby tento pomník byl víc než jen oslavou moci. Chtěl, aby v tom mramoru zůstal zachován obraz muže, který kdysi přišel do tohoto města, když lidé hladověli a země byla zmehcená. Auer si vzpomínal na staré záznamy o roce sedm set sedmdesát jeden, kdy císař nejezdil v zlatém kočáře, aby se jen díval, ale aby viděl utrpení.
„Je to secesní šílenství, Auere,“ ozval se za ním hlas kolegy, který právě přistoupil k červené žulovému podstavci. „Kdo bude za padesát let hledat v tomto bílém kameni lidskost? Uvidí jen vídeňského sochařa a jeho ambice.“
Auer neodpověděl. Díval se do kamenných očí Josefa II. a viděl v nich paradox. Tento muž, který v mramoru vypadal tak vznešeně v dopasovaných punčochách a s parukou staženou stuhou, byl kdysi symbolem změny, která měla pomoci chudým. Auer věděl, že mramor je lživý. Maskuje bolest, zakrývá strach a hlad. Přesto v právě tomto městě, v Hostinném, musel stát. Musel připomínat, že i ten nejvyšší z panovníků může v určité chvíli cítit tíhu prázdných břich svých poddaných.
„Podívejte se na tu listinu v jeho ruce,“ zašeptal Auer. „Vypadá to jako zákon, že? Ale já v tom vidím dopis, který nikdy nebyl dopopsán. Slib, který zůstal viset ve vzduchu.“
Kolem nich začal proudit hluk města. Zvuk kopyt koní na dlažebních kostkách a vzdálené hovory studentů z gymnázia vytvářely kulisu, která byla v kontrastu s tichem, které vyzařoval pomník. Auerovi se zdálo, že císař z kamene mírně naklonil hlavu, jako by naslouchal tlukotu srdcí lidí, kteří kolem něj procházeli, aniž by věděli, že pod tou bílou kůží mramoru spí vzpomínka na hlady a války.
Notář Auer v tu chvíli udělal něco, co v oficiálních záznamech nezůstalo. Sáhl do kapsy a vyndal malý kousek látky, kterým opatrně otřel prach z boty císaře. Byl to gesty téměř intimní, téměř neuctivý, ale v jeho očích to byl akt uznání. Chtěl, aby ten muž z kamene byl připraven k cestě. Chtěl, aby mohl znovu vyjít z tohoto parčíku a projít se ulicemi Hostinného, aby zjistil, zda se život lidí skutečně změnil k lepšímu.
„Bude tu stát navždy,“ řekl Auer s náhlou jistotou, ačkoliv v hloubi duše cítil chladný průvan z budoucnosti.
Když se v roce 1921 přišli muži, aby pomník zakryli dřevěnými bednami, nešlo jen o politiku. Šlo o snahu smazat stopu někoho, kdo byl příliš vzpomínkový. Bedny s hřebíky tloukl zvuk, který zněl jako dopisování rakvi. Císař zmizel z očí obyvatel, byl odvezen do ticha zámku v Fořtu, kde v zapomnění pozoroval jiné stromy a jiné lidi, kteří ho neznali.
Když se však po mnoha desetiletích vrátil na své místo před gymnázium, už nebyl jen symbolem osvícenství. Byl symbolem návratu. Auer už dávno nebyl na světě, ale jeho touha po pravdě v mramoru přežila.
Dnes stojí v parčíku a jeho bílá kůže znovu chytá slunce. Kdo se však podívá pozorně na jeho tvář, uvidí, že už není jen chladným obrazem z Vídně. Je to tvář někoho, kdo byl vyhnán, zapomenut a pak znovu uznán.
Mramor sice mlčí, ale v tichu mezi řadami stromů v Hostinném stále slyšíte ozvěnu kroků muže, který se vrátil domů, aby zjistil, že ho lidé konečně začali rozumět.