Příběh: Dělostřelecké artelerie
„Teprve teď uvidíte, kam směřuje skutečná moc, poručíku,“ zasyčel nadsetrvač Jan Matouš a prudce strhl kovovou závoru v hloubi zbrojnice. Zvuk rázového úderu železa o kámen se rozlehlo chodbami jako výstřel, který rozbil ticho luskajícího se chladu. Matouš stál v šeru, jeho tvář osvětlovala jen jedna blikající svíce, která vrhala na vysoké stěny kasáren nepřirozeně dlouhé stíny.
Poručík Václav Kopecký odstoupil o krok zpět. Vzduch zde chutnal po starém železe, střelném prachu a vlhkém vápence, který stále vydával svůj syrový pach nově zvednutých zdí. V roce 1784 byla tato pevnost symbolem řádu a neústupnosti, ale v Matoušových očích Kopecký viděl něco, co do vojenské disciplíny nepatřilo. Byla to h občesaná horečka, touha po něčem, co nešlo zapsat do žádného vojenského rejstříku.
„Co jste tam schoval, Matouši? Kde jsou zbraně, které měli být v řadách?“ vyjel Kopecký, přestože mu hlas mírně chvěl.
Nadsetrvač neodpověděl. Místo toho ukázal prstem do hloubky místnosti, kde v šeru stála jedna jediná dělová hlaveň. Nebyla však namířena ven, k hradbám, aby bránila kraj před nepřáteli. Byla obrácena dovnitř, přímo proti zdi, která oddělovala zbrojnici od hlavního křídla kasáren. Kopecký přistoupil blíž a ztuhl. Kolem úst hlavně nebyl prach ani rez, ale jemný, bílý popel, který tvořil dokonalý kruh.
„Každý z nás slyší jen hřmění války,“ zašeptal Matouš a jeho hlas zněl teď hluboce a klidně, skoro jako modlitba. „Ale pokud člověk ticho v této pevnosti dokáže rozloupat, uslyší hlasy těch, kteří tu byli před námi. A ty, kteří přijdou po nás.“
Kopecký chtěl zakřičet, nařídit okamžitou zbraň a poslat blázence do věznice. Vteřinu předtím, než však otevřel ústa, se stalo něco, co popíralo veškerou logiku vojenského výcviku. Z úst děla nevystřelil žádný projektil. Nevyzněl ani zvuk. Místo toho z hlavně vyplula hustá, stříbřitá mlha, která se začala pomalu plazit po podlaze, přesně v rytmu tlukotu srdce. Mlha neplynula náhodně; tvořila tvary, obrazce a tváře, které se na okamžik zhmotnily v prostoru zbrojnice.
Kopecký uviděl muže v uniformách, které ještě neexistovaly. Viděl lidi v podivných šatech, které se nepodobaly ničemu, co znal z dvorů Vídně či Prahy. Viděl strach, pláč a tisíce tichých křiků, které se v prostoru kasáren zlomily, jako by se v těchto zdech zhmotnila budoucnost, která měla přijít až za mnoho desetiletí. Byl to proud obrazů tak intenzivní, že Kopecký pocítil, jak mu mrazí v zádech, přestože v místnosti bylo teplo od blízkého ohniště.
„Zastavte to!“ vykřikl poručík a v panice vrazil do Matouše.
Nadsetrvač však jen tiše zasmál se a jeho postava začala v mlze blednout. Nebyl to pohyb dopředu ani dozadu. Jan Matouš prostě začal mizet, jako by ho samotná zbrojnice pohlcila. Jeho poslední pohled nebyl plný strachu, ale vítězství. Než úplně zmizel, zanechal za sebou jedinou věc: malý, mosazný klíč, který s tichým cinknutím dopadl na kamennou dlažbu přesně doprostřed popelného kruhu.
Kopecký zůstal sám v tichu, které bylo teď až bolestivé. Mlha se rozplynula během vteřiny a zbrojnice opět vypadala jako obyčejný vojenský sklad. Poručík se třesoucí rukou sklonil pro klíč, ale když ho zvedl, zjistil, že klíč je ledový, přestože v místnosti panovalo suché teplo.
Když se o události pokusil vyprávět svým nadřazeným, byl vyśmían a prohlášen za vyčerpaného z dlouhých služeb. Nikdo z ostatních vojáků neviděl mlhu, nikdo neviděl zmizení nadsetrvače. Jan Matouš byl z registru vymazán, jako by nikdy neexistoval, přestože Kopecký stále pamatoval na jeho hlas.
Klíč si Kopecký nechal. Nosil ho u sebe až do konce svých dnů, ale nikdy nenašel zámek, který by do něj pasoval. Jen občas, když procházel chodbami dělostřeleckých kasáren, cítil, jak klíč v kapse začíná vibrovat a chladit, jako by ho někdo z druhé strany zdi zoufale volal.
Tajemství mosazného klíče a mužů, kteří v mlze vyvstávali, zůstalo uzavřeno v tichých kamenech Terezína. Kdo dnes projde chodbami zbrojnice, možná pocítí ten samý náhlý chlad, který v sobě stále nese neviditelný zámek.