Příběh: Hotel Bílý koníček
„Tady to končí, Matyáši, v tomhle kameni je zakleto víc, než kolik jsi za celý život spočítal grošů!“ Starý stavitel s třesoucími se rukama ukázal na nárožní pilíř, který právě dokončili. Byl rok 1544 a vzduch v Třeboni voněl vlhkostí z rybníků a čerstvým vápnem.
Matyáš, mladý pomocník s tváří špinavou od prachu, jen uchechtal a přiložil dlaň k chladnému žulovému povrchu. Právě v tu chvíli, když se dotkl vyryté pětilisté růže, ztuhl. Cítil, jak mu z prstů stéká mrazivý chlad, i přestože slunce pálilo do zad. Vteřinu poté se z hloubi domu ozval zvuk, který tam nemohl být. Byl to jasný, kovový zvon, jako by někdo udeřil do velkého zvonu, přestože v domě nebyla žádná věž ani zvonice.
„Slyšel jsi to?“ vyhrkl Matyáš a prudce odtrhl ruku od kamene.
Stavitel se na něj podíval s očima rozšířenými hrůzou. „Nezmínej to. Nikomu to neříkej. Tenhle dům není jen ze zdivů a dřeva. Stojí na místě, kde se země dotýká něčeho, co nemá jméno.“
Matyáš však neposlechl. Fascinace novou stavbou, s jejími cimbuřím a střílnami, které připomínaly malou pevnost uprostřed města, ho táhla dovnitř. Večery trávil tím, že sledoval stíny, které vrhaly ochozy na náměstí. Všiml si, že v určitém úhlu světla, když slunce zapadá za hradby, se v jedné ze střílen objevuje postava. Nebyla to postava člověka, spíše jen temný obrys, který nikdy nepromluvil, jen pozoroval město.
Jednoho večera, když v ulicích utychl hluk vozů a z okolí začal stoupat pach rašeliny, se Matyáš rozhodl vstoupit do suterénu. Svlíkl si těžký plášť, zapalil svícen a sestoupil do hloubky, kde vlhkost srážela ze stěn kapky vody. V tichu sklepů slyšel tlukot vlastního srdce, až dokud nenarazil na zeď, která nebyla z cihel, ale z masivního, černého kamene.
Když přiložil ucho k chladné stěně, nezaslechl vítr ani hmyz. Slyšel hlasy. Desítky hlasů, které šeptaly v jazyce, který neznal, ale jehož tón byl plný zoufalství a očekávání. Šeptání znělo, jako by přicházelo z hloubky země, z míst, kam žádný člověk nesmí. V ten moment se svíce v jeho ruce zhasla, ačkoliv v suterénu nebyl jediný průvan.
Ve tmě se objevilo slabé, modravé světlo. Matyáš uviděl postavu, kterou dříve pozoroval v horních střílnách. Stála před ním, bez tváře, jen jako prázdný plášť z mlhy. Postava natáhla ruku a ukázala směrem k nárožnímu pilíři s růží, který zůstal nahoře, vteřinu nad jejich hlavami.
„Co chceš?“ vydechl Matyáš a jeho hlas zněl v tichu jako křik.
Postava neodpověděla. Místo toho se rozplynula v mraku studeného kouře, který zanechal vzduchu pachu starého železa a hniloby. Matyáš vteřinu později utekl z domu tak rychle, že zapomněl na své nářadí i boty.
Když se druhý den vrátil, našel stavitele mrtvého. Ležel u toho nejstaršího pilíře, s tváří přitisknutou k pětilisté růži. V jeho sevřené dlani byl lístek pergamentu s jedinou větou: „Kdo jednou dotkne růže, ten už nikdy neodejde úplně.“
Od té doby se v domě děly věci, které místní obyvatelé odmítali přiznat. Někdy v noci, když město spalo, se z ochoz ozýval zvuk těžkých kroků, jako by tam někdo pochodoval v plné zbroji, přestože na terasách nikdo nestál. Někdy zase zmizeli hosté, kteří se v budově zastavili, a našli se až o dny později v rybnících, bez paměti na to, co se s nimi stalo.
Matyáš dům opustil, ale říkalo se, že do konce svých dnů nedokázal spát v místnosti, kde byla zeď z kamene. Protože pokaždé, když zavřel oči, slyšel ten samý kovový zvon a cítil na kůži mrazivý dotek té neviditelné postavy.
Dnes tam stále stojí tenž žulový pilíř z roku 1544. Kdo k němu přiloží ruku, možná pocítí jen chlad starého kamene, nebo možná zaslechne šepot, který začal před staletími a stále čeká na svou odpověď.