Příběh: Okresní soud v Karlových Varech
„Podepište to, proboha, podepište to hned!“ vykřikl úředník v šedém obleku a svalil hromadu papírů na dubový stůl tak prudce, až se zvedl oblak prachu a starého inkostu.
Antonín Krejčí ani nehnul brvou. Seděl v tichu sálu, kde se vysoké stropy neorenesanční budovy zdály pohlcovat každý zvuk. Vzduch zde voněl vlhkým kamenem, starým papírem aténoum a mrazivým chladem, který v roce 1972 pronikal i přes tlusté zdi. Antonín však chlad necítil. Díval se jen na své prsty, které v jasném světle oken vypadaly téměř průsvitně.
„Neexistuje žádný důvod, abych uznal vinu za něco, co se stalo v místě, které neexistuje,“ odpověděl klidným, hlubokým hlasem.
Úředník, muž jménem Horák, zruděl až za ušima. Vzduchem se rozlehlo rytmické tikání obrovských hodin v chodbě, které znělo jako údery kladivem do kovadliny. Budova soudu s jejími čtyři křídly a vnitřním nádvořím byla v tu chvíili jako past. Horák věděl, že Krejčí přišel z hlubokých lesů u Božího Daru, z místa, kde mlhy často zakryjí cestu i rozum, ale tohle tvrzení přišlo už příliš daleko.
„Jste v Karlových Varech, v sídle spravedlnosti! Tady se nehraje na hádanky z hor!“ zařval Horák a udeřil dlaní do stolu.
Krejčí se pomalu postavil. Jeho pohyb byl plynulý, téměř nepřirozený. Přejel prsty po řezbách dórských sloupců, které zdobily portál, a zastavil se u jedné z nástěnných malb. Symboly soudnictví na zdi vypadaly v polostínu jako tiché svědky něčeho, co se nesmí vyřícenout. Antonín se podíval Horákovi přímo do očí a v tom pohledu bylo něco, co úředníka přimělo udělat krok vzad. Nebylo to hrozba, ale hluboký, nepochopitelný klid.
„Tato budova byla postavena jako vězení, že?“ zeptal se Krejčí tiše. „Zdi si pamatují každého, kdo v nich byl zavřen. I ty, které v záznamech smazali.“
Horák ztuhl. V archivech soudu byla jedna složka, která byla před desetiletí záměrně zničená. Byla to složka muže, který vypadal přesně jako on, který stál před ním nyní. Stejný tvar nosu, stejný mírný náklon hlavy, stejná jizva přes levé obočí. Jenže ten muž měl zemřít v celech tohoto domu ještě předtím, než se v roce 1907 dokončily poslední detaily saských štítů na fasádě.
„Kdo jste?“ zašeptal Horák a hlas se mu třásl.
Krejčí se jen pousmál a sáhl do kapsy svého starého pláště. Vytáhl z ní malý, železný klíč s rzi, která vypadala jako zaschlá krev. Položil ho na hromadu papírů. V tu chvíli se v budově ozval prudký průvan, přestože všechna okna byla zavřená. Světla v sále krátce blikla a vzduch zaplnil náhlý, intenzivní pach ozónu a starého železa.
Když Horák znovu zamrkal, stůl byl prázdný. Žádný Antonín Krejčí, žádný hlas, žádný stín. Jen ten malý, rezavý klíč ležel uprostřed dokumentů, které měly muže odsoudit. Úředník se rozběhl k dveřím, vyběhl na vnitřní nádvření a rozhlédl se kolem sebe. Všechno bylo v pořádku, budova stála v celé své neorenesanční přísnosti, ale ticho, které ji obklopilo, bylo těžké a dusivé.
Horák se pokusil klíč najít v záznamech, hledal v seznamech věznů, zkoumal každou celu v přilehlém vězeňském dvoře, ale nenašel nic. Muž z Božího Daru prostě zmizel, jako by ho nikdy neznášeli. Jenže klíč zůstal. A každý, kdo ho později v rukou držel, tvrdil, že slyší v chodbách soudu tiché kroky někoho, kdo stále čeká na svůj rozsudek.
Klíč stále leží v zapomenutém šuplíku jedné z kanceláří, a v noci, když město utichne, začne v sálech soudu znovu vonět vlhký kámen a mrazivý chlad z hor.