Příběh: Sokolovna v Plzni
Bedřich Šafařík sevřel kliku od dveří tak pevně, až mu zbělely klouby na prstech, a zaposlouchal se do ticha, které v té obrovské novorenesanční hale pulzovalo jako živý organismus. Vzduch uvnitř byl těžký, prosycený pachem starého dřeva, vosku na parketách a něčeho, co připomínalo kovovou pachuť strachu. Před chvílí ještě slyšel dunivý rytmus kroků – pochod, který neseděl do žádného cvičení, žádné sokolské sestavy. Bylo to pravidelné, chladné a neúprosné.
Když před rokem v zimě vstoupil do sálu poprvé, aby po své tetě uklidil pozůstalost, narazil na deník muže, který zde sloužil jako dozorce během onoho temného období, kdy se z tělocvičny stalo shromaždiště pro ty, kteří se už nikdy neměli vrátit. Bedřich nehledal poklady, hledal vysvětlení pro šepot, který se v budově ozýval vždy, když se slunce opřelo do vysokých oken a osvětlilo prachové částice tančící v ovzduší. Nyní, v šeru večera, kdy poslední paprsky olizovaly štukovou výzdobu na stěnách, se ten zvuk vrátil. Nebylo to jen ozvěna. Byl to zvuk stovek nohou, které se pohybovaly v naprostém souladu.
Bedřich udělal krok vpřed a podlaha pod ním zavrzala jako varovný výkřik. V tu ránu vše utichlo. Zůstal stát uprostřed prázdného sálu, kde se dříve cvičilo pro zdraví národa a později se čekalo na smrt. V rohu, pod arkádami, kde se stíny slévaly v jeden neproniknutelný celek, uviděl mihotavý záblesk. Nebylo to světlo lampy, byla to chladná, namodralá zář, která na zlomek vteřiny osvětlila obrysy něčeho, co vypadalo jako rozprostřený seznam jmen.
Pojďte dál, ozvalo se z temnoty, ačkoliv tam nikdo být nemohl. Ten hlas nezněl jako lidská řeč, spíše jako šustění starého papíru v průvanu. Bedřich cítil, jak se mu ježí chlupy na zátylku. Udělal další krok a jeho ruka narazila na něco tvrdého a studeného, co vyčnívalo ze zdi. Byla to pamětní deska, věnovaná těm, jejichž osudy se zde uzavřely. Ale dnes, pod jeho dotekem, se kámen zdál jiný. Písmena, vyrytá do žuly, jako by se pod jeho prsty pohnula.
Bedřich vytáhl z kapsy baterku, ale paprsek světla se v sále roztříštil, jako by narazil na neviditelnou stěnu. V tom zmateném jasu spatřil na podlaze řady křídových čar. Byly to obrysy kufrů, zavazadel a bot, které tu kdysi dávno zůstaly opuštěny. A uprostřed toho všeho ležel otevřený kufr, který v deníku nebyl nikdy zmíněn. Byl plný dětských hraček, dřevěných koníků a panenek s porcelánovými obličeji, které na něj hleděly prázdnýma očima.
Srdce mu bušilo až v krku. Věděl, že by měl utéct, že tohle místo nepatří živým, ale zvědavost byla silnější než pud sebezáchovy. Přistoupil ke kufru a sklonil se nad ním. Uvnitř našel fotografii. Byla černobílá, ostrá, jako by ji někdo pořídil před minutou. Na snímku stála skupina lidí před touto budovou, muži v sokolských krojích a vedle nich rodina, která se usmívala do objektivu. Bedřich tu tvář znal. Byl to muž z deníku, ten dozorce, který se na fotografii díval s výrazem, jenž nebyl krutý, ale nekonečně smutný.
Najednou se sál naplnil vůní čerstvého jehličí a vlhké hlíny, jako by se stěny otevřely přímo do Štruncových sadů. Zvuk pochodujících nohou nahradil dětský smích, tak jasný a čistý, až se mu chtělo plakat. Bedřich se rozhlédl, ale sál byl stále prázdný. Jen v rohu, přímo pod věžičkou, uviděl postavu muže v dobovém obleku, jak pomalu mizí v šeru. V ruce držel klíč, který vypadal, jako by patřil k hlavním vratům.
Bedřich se vrhl k místu, kde muž stál, ale jeho prsty sevřely jen prázdný vzduch. Na zemi však leželo něco, co tam předtím nebylo. Starý, mosazný klíč s vyrytým emblémem Sokola, ještě teplý od něčí dlaně. V tu chvíli se ozvalo cvaknutí, jako když se v zámku otočí závora. Celá budova se zachvěla. Bedřich věděl, že odpověď na to, proč se zrovna tady čas zastavil v bodě, kdy se naděje lámala v zoufalství, leží v tomto klíči.
Dveře sokolovny se za ním s tichým zavrznutím zavřely. Zůstal uvězněn v hale, kde se historie odmítá stát minulostí a kde každý, kdo vejde, musí nejdříve najít dveře, které vedou ven z kruhu smutných vzpomínek. Nikdo neví, co se stane, když člověk klíčem otočí v zámku, který už dávno neexistuje. Ale sokolovna ve Štruncových sadech stále stojí, její novorenesanční tvář hledí na řeku a v jejím nitru, v tichu mezi ozvěnami, čeká na dalšího člověka, který se odváží hledat pravdu ukrytou pod podlahou.