Příběh: Evangelická fara Dolního sboru
„Tady končí tvůj právo a začíná moje hlína, ty zmatený hlupáku!“ zařval Matěj a prudce švihl rýčem do mokrého bláta, až to s mokrým mlasknutím vystříklo na boty souseda.
Jan se ani nepohnul. Stál v hlubokém tichu, jen mu v mrazivém vzduchu z nosu stékal proud páry a oči mu žhnuly od včerejšího nedostatku spánku. V rukou svíral starý, potrhaný list papíru, který mu předtím v tichosti předal duchovní z nově vzniklého sboru. Vzduch voněl po dymu z vsetínských komínů a po přilomném mrazu, který ztuhle lamy v oknech starých chýží.
Tento rok, rok tisíc sedm set osmdesát pět, byl pro oba těžký. Země byla tvrdá jako kámen a v břiše dětí hloubila díry hladová zima. Spor o úzký proužek země mezi jejich statky trval už tři generace, ale teď, když se v městě sbor rozštěpil na dvě části, se v nich probudila nová, nebezpečnější pýcha. Matěj se přispojil k těm, kteří zůstali nahoře, Jan se však rozhodl následovat cestu Dolního sboru.
„Pojď se raději modlit k těm svým novým kaménům na návrší, než ti tu rozcopírám tvář,“ plivl Matěj a znova zvedl rýč.
Jan se podíval nahoru, kde se na kopci, západně od náměstí, rýsoval obrys nové fary. Byla to stavba prostá, ale pro něj znamenala útočiště. V kapse měl poslední stříbrný groš, který mu zůstal z prodeje jediné zdravé krávy. Měl ho dát za seeda, aby jeho děti měly co jíst, ale v srdci mu tloukla jiná myšlenka.
„Vezmi si ten pružek země, Matěji,“ řekl Jan tiše. „Vezmi si ho i s tímtím hnízdem v tŕní. Já už nebudu bojovat o hlínu, která nás oba jen vyčerpává.“
Matěj ztuhl. Rýč zůstal v půlce cesty k zemi. V selském světě, kde se o každý palec bojovalo do smrti, byla taková slova buď znamením šílenství, nebo neuvěřitelnou silou. Jan se k němu otočil, v očích měl klid, který Matěj v životě neviděl.
„Můj syn má plíce jako prasklé hrnčířské nádoby,“ pokračoval Jan a hlas se mu mírně zachvěl. „Nemůže v zimě vyjít ven. Potřebuje lékáře a teplo, které nám v té naše guessed chýži chybí. To stříbro, co mám, nedám do země, ale do rukou těch, co nám na návrší pomáhají s vírou a léčbou.“
Matěj pomalu spustil rýč do bláta. Podíval se na své zvrchlené ruce a pak na Janovu vyhublou tvář. V tom mrazivém tichu, kde bylo slyšet jen vzdálené rány zvonečku z kostela Dolního sboru, něco prasklo. Nebyla to jen hádka o hranici pole. Byla to ta neviditelná zeď, kterou si mezi sebou roky stavěli.
„Ty jsi blázen, Jane,“ zamumlal Matěj, ale v hlase už nebyl hněv, jen zvláštní, neznámý smutek. „Kdo ví, jestli ti ti lidé z fary vůbec pomůžou. Jsou to jen zdi a papíry.“
„Zdi dají přístřešek, ale lidi dají naději,“ odpověděl Jan a bez dalšího slova se otočil a začal stoupat vzhůru k návrší.
Když došel k braně fary, byl vyčerpaný. Studený vítr mu sekal do tváře, ale pohled na budovu, která měla být centrem jejich nové komunity, mu dodal síly. Předal stříbrnou mince duchovnímu s prosbou, aby ji použil pro každého, kdo v sboru trpěl hlady nebo nemocí, a sám se vrátil domů k nemocnému synovi.
Matěj však zůstal stát na polní cestě ještě dlouho. Díval se za Janem a pak na onen sporný pružek země, který teď vlastnil. Najednou mu ta hlína přišla být lehčí, téměř bezcenná.
O několik let později, když se fara rozrostla a získala svůj vznešený vzhled s vysokou střechou, lidé v okolí vyprávěli o tom, jak se u jejích zdí stala jedna z největších obětí. Nešla o krev, ale o hrdost.
Kdo dnes přejde Palackého ulici a pohledne na zdi fary Dolního sboru, možná zahlédne v prachu cesty stín dvou mužů, kteří se kdysi přestali bít o zemi, aby našli něco, co se nedá zaryt v hlínu. Jen ticho v hlubokých základech domu stále šeptá jména těch, kteří v době rozdělení našli cestu k sobě.