Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Kleinův Palác
  • Příběh: Kleinův palác

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Kleinův palác
Smyšlený příběh

Příběh: Kleinův palác

Příběh: Kleinův palác
❧

„Tady to končí, pane Franzi, dál už kousek nepostavíme, dokud ty litiny z Sobotína nedorazí na místo,“ vyjel se stavitel a ukázal prstem na prázdná místa v průčelí, kde měla být lapačů zraků v podobě arkýřů. Franz Klein však neslyšel. Stál u okna svého nového sídla, v dlaních svíral kousek syrového železa, který mu v chladném ranním vzduchu připomínal led. Vzduch v místnosti voněl po čerstvé vápnové omítce a vlhkém dřevě, ale Franz vnímal něco jiného. Vnímal ticho, které nepatřilo do hlučného brněnského centra.

V roce 1847 byl tento dům zrozen z ohně a železa, z ambicí muže, který chtěl, aby jeho jméno vrylo do města stopu, kterou žádný déšť nesmyje. Jenže s prvními litinovými ozdobami, které přišly z rodinné huti, do domu vstoupilo něco, co v žádném plánu architekta Förstera nebylo zapsáno.

Stalo se to v noci, kdy byly poslední části průčelí upevněny. Franz se probudil zvukem, který připomínal pomalé škrábání kovového hřebíku o mramorovou dlažbu. Ten zvuk se neozýval v chodbě, ale přímo zevnitř stěn. Vstal, v rouchu bosý po studené podlaze, a došel k jednomu z oněch nových arkýřů. Měsíc svítil přesně tak, aby ozářil litinové ornamenty, které se v noci zdály být živé.

Když se přiblížil k oknu, uviděl v odrazu skla postavu. Nebyl to on sám. Byla to žena v šatech, které vypadaly, jako by byly utkané z dýmu a popela. Nestála za ním, ale uvnitř litinového sloupu. Její prsty, dlouhé a špičaté jako hroty železářských nástrojů, jemně přejížděly po vnitřní straně kovu. Franz ztuhl. Zkusil promluvit, ale hlas mu uvízl v hrdle. Žena se k němu otočila. Neměla oči, jen dvě hluboké díry, ze kterých unikal slabý, oranžový žár, podobný tomu v peci hluboko v Sobotíně.

„Zatloukli jste mě do základů,“ zašeptala, ačkoliv její rty se nepohnuly. Zvuk nevyšel z jejího hrdla, ale z vibrací samotného železa v domě. „Zlatá koule zmizela, ale já zůstala v zemi, kterou jste rozhrabali.“

Franz vteřinu později cítil na své kůži prudké horko, přestože v místnosti vládla zimová mrazy. Žena se rozplynula v okamžiku, kdy první paprsek slunce dopadl na litinové zdobení arkýře. Franz však nebyl stejný muž. Od té noci přestal mluvit o zisku a o obchodě. Začal trávit hodiny v tichosti, přitisknutý uchem k chladnému kovu průčelí, jako by naslouchal šepotu, který slyšel jen on.

Když palác později přecházel z rukou do ruků, od sestry Marie až k právníkům z rodu Ulrichů, vyprávěly se historky o zvláštních zvukech. Servisní personál si stěžoval, že v určitých hodinách v budově cítí pach síry a žáru, přestože žádné kamna nebyly zapálená. Nejděsivější však zůstává příběh o Eduardovi Ulrichovi mladším. Říká se, že v posledních dnech svého života přestal chodit do kanceláře a jen tak stál u oněch litinových arkýřů, mluvil k nim a prosil o odpuštění za hříchy, které nebyly jeho.

Když pak v roce 1904 palác opustil v tragickém aktu zoufalství, našli ho v pozici, která v žádném zprávě nebyla detailně popsána. Jen se ví, že jeho ruka byla křečovitě sevřená kolem litinového ornamentu, jako by se chtěl do kovu vtáhnout.

Dnes, když procházíte náměstím Svobody a pohledem přejíždíte po nově zrekonstruované fasádě, možná si všimnete, že ty litinové prvky jsou neobvykle studené, i když je v letní horko pálí slunce. Kdo ví, kolik duší zůstalo uvězněno v železe, které mělo být jen reklamou na bohatství, ale stalo se vězením pro někoho, kdo už nemá kam odejít.

Kdo se odváží přiložit ucho k chladnému kovu v tichém odpoledni, možná uslyší tiché škrábání prstů, které stále hledají cestu ven.

✦
Příběh se váže k památce Kleinův palác Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)