Příběh: Alžbětiny lázně
„To není možné, ty klíče jsou v zámku, ale dveře se neotvírají!“ zakřičel mladý sluha Leopold a znovu prudce zatlačil do těžkého křídla dveří, které vedly do hlavní dvorany.
Kovové zvonění klíčů v zámku znělo v tichém ranním vzduchu ostrý jako řez dopředu. Leopold stál v nově vybudovaném komplexu, který stále voněl čerstvou vápennou maltou a lakovaným dřevem. Vzduch byl nasycen vlhkostí z blízkých pramenů a jemnou vůní borovic z okolního parku. Vše kolem něj bylo v rozkvětu secesního luxusu, od zlatěných festonů na zábradlí až po jemné křivky fasády, která měla oslavovat krásu císařovny Alžběty.
Vedle něj stál pan Viktor Neumann, zkušený správce s tváří vytesanou z kamene, který jen mlčky sledoval Leopoldovo marné úsilí. Neumann neřekl slovo, jen pomalu zvedl ruku a ukázal na podlahu. Tam, v úzké spáře mezi mramorovými deskami, ležel malý, dokonale kulatý kousek modrého hedvábí.
„Kdo tady mohl být v noci?“ vydechl Leopold a utřel si pot z čela. „Budova je zamčená, okna jsou v pořádku a strážník u brány nic neviděl.“
Neumann se sklonil, zvedl kousek látky a přřiložil si jej k nosu. Zavrtěl hlavou. „Vůně jasmínu. Ale v tomto ročním době jasmín nekvete, a v našich zahradách ho nikdo nesází.“
Když se jim konečně podařilo dveře otevřít, dvorana byla pustá. Jen prázdnota a echo jejich vlastních kroků. Všichni však okamžitě ztuhli, když spatřili hlavní schodiště. Na nejvyšším stupni, přesně uprostřed, stál jeden jediný předmět: starý, vybledlý dopis, složený do malého trojúhelníku. Nebyl v něm žádný razítko, žádná obálka. Jen papír, který vypadal, jako by přežil desetiletí v temnotě.
Leopold lpěl v roli zvědavce a dopis rychle rozvinul. Jeho oči přejížděly po řádcích, které byly psány třesoucí se rukou, s inkoustem, který už dávno ztratil svou černou barvu a byl spíše šedý.
„Je to prosba o odpuštění,“ zašeptal Leopold. „Píše to žena, která tvrdí, že zde čeká na někoho, kdo už dávno odešel. Píše o tichu, o zlatých klecích a o touze po volnosti, kterou našla jen v hlubinách léčivých vod.“
Neumann se zamračil. „To je nesmysl. Budova byla dokončena před chvílí. Kdo by zde mohl čekat roky? Kdo by mohl psát dopisy z místa, které včera ještě neexistovalo?“
V tu chvíli se z hloubky suterénu, odkud stoupaly horké páry z lázeňských bazénů, ozval zvuk. Nebylo to pleskání vody ani šum potrubí. Byl to jasný, čistý tón ženského smíchu, který se odrážel od secesních stěn a stoupal vzhoru k mansardové střeše s jejími třemi věžičkami. Smích byl tak intenzivní, že se Leopoldovi zachvěvaly ruce.
Oba muži okamžitě sestoupili dolů, do vlhkého chladu suterénu. Voda v bazénech byla zrcadlově klidná, povrch nebyl narušen ani jedním bublinem. V prostoru však stále visela ta nezamlučitelná vůně jasmínu, která teď byla tak silná, až byla téměř hmatatelná.
Neumann se zastavil u okraje vody a ztuhl. Na hladině plaval jeden jediný modrý hedvábný šátek, přesně stejný, jako ten kousek, který našli u dveří. Šátek se neotáčel v proudu, ale plul přímo proti směru přítoku vody, jako by ho někdo neviditelný táhl hlouběji do nitra budovy.
Když se šátek dotkl stěny, prostě zmizel. Jako by ho pohltil samotný kámen.
Leopold se podíval na dopis v ruce. Text se začal měnit. Písmo mizelo z papíru, jako by se inkoust vypařoval v horkých lázeňských výparech, dokud v dlani nezůstal jen prázdný, bílý list.
Neumann se podíval na svého pomocníka a v jeho očích byl poprvé vidět strach. „Některá místa jsou postavena na paměti, která nepatří nám, ale těm, kteří zde byli dříve, nebo těm, kteří zde být nemohli.“
Od toho dne se v Alžbětiných lázněch občas ozývá ten samý smích, právě v okamžikach, kdy v budově zavládne absolutní ticho. Kdo jednou vstoupí do dvorany a ucítí náhlý poryv vůně jasmínu, ten už nikdy neodejde úplně klidný. Vždycky zůstane v něm otázka, kdo z nás v těchto sálech skutečně hostí a kdo je zde jen dočasným stínem.
Kdo ví, zda ten modrý šátek stále plave v hloubkách, které nikdo z nás nedokáže změřit.