Příběh: Kostel svatého Jakuba Staršího v Telči
Krev na dlaních byla lepkavá a studená, v srpnovém horku začala zapáchat. Matěj z Telče stál v prachu před masivními dveřmi chrámu a v hrsti svíral těžký stříbrný pohár, který před chvílí vytrhl z rukou starce v hnědém plášti. Ten stařec už nemluvil, ležel v úzké uličce s otevřenýma očima, do kterých mu vnikal prach z cesty. Matěj dýchal zprudka, plíce ho pálily a v uších mu hlučelo jako v bouři.
Zatlačil na těžké kování a vklouzl dovnitř. Vzduch uvnitř byl náhle ledový, nasycený vůní starého vosku a vlhkého kamene. Gotické klenby nad ním stoupaly do tmy, kam nedosáhl ani jeden paprsek světla. Matěj se rozhlédl. Prázdnota prostoru ho stiskla k hrdlu. Chtěl jen zmizet, prodat kořist v Jihlavě a zapomenout na tvář muže, kterého právě zabil.
Kroky mu v tichu zněly jako údery kladivem do kovadliny. Šel hlouběji k oltáři, kde se stíny kroutily jako živí hadi. Zastavil se uprostřed lodi. V ten moment se z výšky padesáti metrů, z hloubi věže, ozval zvuk. Nebyl to zvon, ale hluboký, hrdelní dunění, které mu roztřáslo kosti v hrudi. Matěj ucouzl, pohár mu vyklznul z prstů a s hlučným cinknutím dopadl na kamennou dlažbu.
Když se sklonil, aby ho zvedl, uviděl něco, co tam být nemohlo. Z praskliny v podlaze, přesně tam, kam dopadl pohár, vyvstával slabý, modravý svit. Nebylo to světlo svíčky ani odlesk skla. Byl to proud jemného světla, který se plazil po zemi jako mlha a směřoval k severní straně, k základům věže.
Matěj následoval ten zářivý prouh. Každý krok ho stál obrovského úsilí, jako by vzduch kolem něj ztěžkl. Došel k pětiboce uzavřenému prostoru za oltářem. Tam, kde se zdi spojovaly v ostré hrany, uviděl postavu. Byl to muž, který vypadal přesně jako on sám, ale jeho tvář byla vyhlazená, bez hněvu a bez strachu. Postava nemluvila, jen natáhla ruku a ukázala prstem na trhlinu ve zdivu, která se táhla od země až vysoko nahoru.
Z trhliny vyvázal zvuk. Nebyl to hlas, ale šepot tisíců lidí, který zněl jako šumění listů v lese. Matěj ztuhl. V tom šepotu slyšel své vlastní jméno, ale v tónu, který neznal z pozemského světa. Byl to tón odpuštění, který ho zapálil víc než jakýkoli hřích. Vteřinu poté, kdy se jeho prsty dotkly studeného kamene zdi, světlo zhaslo.
Zůstal v naprosté tmě. Jediné, co cítil, byl chlad kamene a tlukot svého srdce, které se začalo zklidňovat. Matěj pomalu vstal. Pohár ležel stále na místě, kde ho nechal, ale už ho nechtěl. Nechtěl ho vidět, nechtěl ho vlastnit.
Vyšel z kostela pomalu, s hlavou skloněnou. Když se vrátil do uličky, kde ležel mrtvý muž, zjistil zvláštní věc. Tělo bylo pryč. Zůstaly jen dvě čisté stopy v prachu, jako by tam někdo stál a pak se prostě rozplynul v mracích. Matěj se podíval nahoru na vysokou hranolovou věž, která se zdála mírně naklánět k obloze, jako by chtěla něco slyšet z výšin.
Neveděl, zda s ním mluvil Bůh, nebo zda se zbláznil z hrůzy svého činu. Věděl jen, že z Telče odejde jako jiný člověk, ale v srdci si ponechá tajemství, které nepatří světu živých.
Kdo dnes vstoupí pod ty gotické klenby a přiloží ucho k severní zdi, možná uslyší ten samý šepot, který jednou zlomil tvrdé srdce vrahovovo.