Příběh: Dům U Bílého koníčka
„Kde jsi schoval ty klíče, ty starý blázne!“ zařval Jakub Roden a udeřil pěstí do masivního dubového stolu, až se v pohárech rozlil červený víno. Vzduch v prostorách přízemí byl hustý, prosycený vůní kvašícího hroznu a vlhkým kamenem, který vyzařoval chlad i v největším horku.
Naproti němu stál muž, kterého nikdo v Opavě přesně neznal, ale který už několik nocí obýval horní patro domu. Jmenoval se Matěj z Vranovic, šlechtic s bledou pletí a prsty tak dlouhými a kostnatými, že připomínaly drápy dravého ptáka. Matěj jen lehce naklonil hlavu na stranu a na rtech mu hrál úsměv, který nedostal až k očím. V rukou žongloval s malým, stříbrným předmětem, který v tluměném světle svícek házívěl ostré odlesky na bílé štukové žebry klenutého stropu.
Jakub, majitel domu a muž zvyklý mít vše pod kontrolou, udělal krok vpřed. Cítil, jak mu v krku pulzuje hněv. Ten cizinec přišel do města s tvrzením, že hledá klid pro studium starých spisů, ale od první noci, kdy se usídlil v horním bytě, se v domě začaly dít věci, které popíraly rozum. Služebnice odmítaly stoupat do schodů, protože tvrdily, že slyší šepot v jazyce, který nikdo z nich neznal, a z kuchyně mizely stříbrné lžíčky, aby se následně objevily v místech, kde žádný člověk nemohl být.
„Klíče nejsou v mých rukou, Jakube,“ odpověděl Matěj tichým, zastřeným hlasem, který zněl, jako by v něm křupal suchý list. „Klíče jsou tam, kde patří. V prostoru mezi včera a zítřkem.“
Jakub vyrazil vpřed a chtěl cizince popadnout za límec, ale vteřinu předtím, než ho dosáhl, ozval se prudký zvuk. Nebyl to křik ani ráz, ale zvuk praskajícího skla, přestože v místnosti nebyla jediná rozbitá číše. V ten moment se z horního patra ozvalo dunivé ržení koně. Bylo to tak silné, že se otřesly zdi domu a prach sypal ze stropu přímo do vínýho šenků.
Oba muži ztuhli. V Opavě v renesančních domech koně nespali, a rozhodně ne v pokojích pro šlechtice. Jakub vyběhl ze šenků a vyrazil nahoru, přes mázhaus, kde se zrcadla v omítce odrážela v podivných úhlech a vytvářela iluzi nekonečného chodby. Když vykopl dveře do pokoje Matěje, našel tam jen otevřené okno a rozfoukané papíry.
Matěj z Vranovic byl pryč. Zmizel beze stop, přestože jediné východy z domu byly pod dozorem. Na stole však zůstal ležet jeden předmět. Byl to malý, dokonale vytesaný bílý kůň z neznámého, mléčného kamene, který byl na dotek ledový, i když v místnosti hřálo slunce.
Jakub se pokusil zjistit, kdo byl tento muž, ale nikdo v okolních panstvích o Matěji z Vranovic neslyšel. Jako by se zrodil z mlhy a do ní se vrátil. Jediné, co po něm zůstalo, byl onen bílý kůň a pocit, že dům už nikdy nebude jen obyčejnou stavbou z kamene a dřeva.
Každý, kdo poté v domě přebýval, tvrdil, že v tichých hodinách, kdy město utichne a jen vítr hvízdá v úzkých uličkách, slyší v horním patře tiché ržení a dopad kopyt o dřevěnou podlahu. Nikdo však nikdy neviděl zvíře, které by tam mohlo být.
Jakub Roden se zbytek života snažil zjistit, jaký zámek otevíraly klíče, které Matěj zmínil. Hledal je v tajných přihrádkách stěn a v hloubích pivnice, ale našel jen prázdnotu.
Dnes, když člověk zvedne zrak k fasádě domu, uvidí tam bílého koně. Je to jediné znamení v celém městě, které přežilo staletí. A kdo se zastaví v tichu Dolního náměstí a přiloží ucho k chladné zdi, možná uslyší, jak někde hluboko v domě stále zní tichý, provokativní smích muže, který přišel jen na návštěvu a zapomněl odejít.