Příběh: Týnská škola
„Tady to končí, Matieji! Buďto zmlčíš, nebo ti ty tvé pergameny vhořím v krbu!“ zařval učitel Marek Bydžovský a přilíhl svou tváří k tváři mladého studenta. V malé učebně, kde se stěny chvěly každým zvonem Týnského chrámu, bylo dusno a vzduchem stoupal pach starého inkoustu a vlhkého kamene z hlubokých sklepů.
Matěj Rejsek se nezatřásl. V rukou svíral list papíru, na kterém nebyly latinské verše ani geometrické výpočty, ale podivné čáry, které připomínaly žilnatý systém lidského těla, jenže v měřítku celého města. Chlapec se jen krátce pousmál a ukázal prstem na okno, za nímž se tyčily stupňovité štíty domu.
„Podívejte se na ty stíny, mistře. Neodpovídají slunci. Posouvají se proti směru hodin, jako by dům chtěl v čase ustoupit zpět,“ zašeptal Matěj.
Bydžovský, muž z Florentina, který věřil v rozum a řád, chtěl studenta zprcka vyrazit z místnosti. Jenže když pohlédl na zdi, uviděl něco, co mu zmrazilo krev v žilách. Na vápenné omítce se začaly objevovat nápisy. Nebyly tam však slova, která by mohl přečíst i ten největší učenec. Byly to znaky, které vypadaly jako sgraffita, jenže se v reálném čase vryzávaly do zdi samy od sebe, bez pomoci rýla či štětce.
V tu chvíli se v domě rozlehlo tiché, kovové cinkání, jako by někdo v podloubí s hrotitými oblouky rozbil tisíce skleněných kuliček. Matěj vyběhl z učebny, přes schody a dolů do dvora, kde se v chladném vzduchu vznášel pachuť ozónu a starého železa. Bydžovský ho následoval, dýchal těžce a v rukou stále svíral tlustou knihu.
Když vyšli na dvůr, zastavili se. Uprostřed vnitřního prostoru stál muž. Neměl na sobě šaty doby jejich renesance. Jeho oděv byl z látky, která se třpytila jako rybí šupiny, a v ruce držel předmět, který vypadal jako zrcadlo, ale místo obličeje v něm viděli Prahu, jakou nikdo neznal. Viděli domy z kamene a skla, které sahaly až k mrakům, a lidi, kteří se pohybovali v kovových vozech bez koní.
„Kdo jsi?“ vyhrkl Bydžovský a instinktivně ustoupil k klenbám podloubí.
Neznámý se neotočil. Jen pomalu zvedl ruku a dotkl se fasády domu. V místě, kde se jeho prsty setkaly s kamenem, se v záblesku světla objevila malá, dokonale vyryté oko. Muž pak položil svůj zrcadlový předmět na zem, zhluboka se nadechl pražského vzduchu, jako by ho hledal po tisíce let, a v jediném okamžiku zmizel. Nebylo to jako zmizení do stínu. Prostě přestal být součástí prostoru.
Zůstal jen ten předmět na zemi a ticho, které bylo tak hluboké, že slyšeli i tlukot vlastních srdcí. Matěj se sklonil, aby věc zvedl, ale vteřinu předtím, než se ho dotkl, předmět se rozpadl v prach.
Bydžovský se podíval na stěny domu. Sgraffita, která před chvílí tvořila neznámé znaky, byla pryč. Fasáda byla opět čistá, symetrická a tichá, jako by se nikdy nic nestalo. Jenže Matěj Rejsek už nebyl stejný. Od toho dne přestal mluvit o knihách a začal kreslit plány budov, které vypadaly, jako by je navrhoval někdo z jiného světa.
Učitel Bydžovský se pokusil o této události zapsat v denících, ale pokaždé, když položil pero na papír, inkoust zmizel, jakby dům odmítal, aby byla pravda o onom návštěvníkovi uchována v písmu.
Dnes, když člověk prochází podloubím Týnské školy a dotkne se chladného kamene křížových kleneb, může pocítit zvláštní brnění v prstech. Někteří říkají, že je to jen vlhkost starých sklepů. Jiní věří, že v hloubi zdí stále zůstává otisk někoho, kdo přišel z budoucnosti, aby zkontroloval, zda dům stále stojí na správném místě v čase.
Záhada o tom, co muž v zrcadle hledal v renesanční Praze, zůstala vytesaná do samotné podstaty domu, neviditelná pro oči, ale cítitelná pro každého, kdo se odváží v tichu naslouchat šepotu týnských zdí.