Příběh: Stará vodárna (Chrudim)
„To není voda, to je krev země, ty hlupáku!“ zařval Wolf Gruber a prudce strhl lampu z háků, aby osvítil hluboký sál pod nově vyvázanými zdivy.
Jeho hlas se rozlilo po vlhkých stěnách, kde se mísil pach čerstvé vápnové malty s těžkým, sladkým aroma hniloby z místa, kde kdysi stála soukenická valcha. Pod nohama jim hučela řeka, která se s hrozivou silou tlačila do náhonu, aby roztočila obrovské dřevěné kolo. Voda stříkala na zdi a vytvářela vlhké skvrny, které v bliknutí plamene připřindaly připomínat lidské tváře.
Vedle mistra Grubera stál mladý pomocník Matěj a třesoucí se rukama držel svaz klíčů. Matěj se díval do temnoty, kde se voda z hloubky země s hlasitým bubláním vlila do první nádrže. Všechno bylo připraveno. Rok 1670 měl být začátkem nové éry pro Chrudim. Voda měla proudit do města, do kašen a do kláštera, aby zhasla žíze a očistila ulice. Ale v ten moment, kdy Gruber položil ruku na hlavní dřevěný hřídel, se stalo něco, co v žádném stavebním plánu nebylo zapsáno.
Z hloubky šachty se ozval zvuk. Nebyl to šum vody ani skřípění dřeva o dřevo. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu škrábe nehtem o mrazivý kámen.
„Slyšíš to?“ zašeptal Matěj a odstoupil o krok zpět, až mu záda narázila do chladného pilíře.
Gruber neodpověděl. Jeho oči se zúžily. Mistr z Mikulova nebyl muž, kterého by zastrašil zvuk z podzemí, ale v ten moment ztuhl. Z vody, která měla být křišťálově čistá, začal stoupat hustý, modravý mlžný opar. Nebyl to běžný pára z hloubky, ale hustý proud, který se v prostoru sálů začal kroutit do podivných tvarů. Mlha obklopila vodní kolo a v jeden moment se mechanismus, který měl být v naprostém klidu, prudce roztočil.
Kolo se rozběhlo takovou rychlostí, že dřevo začalo vrzat a praskat, přestože voda v náhonu v tu chvíli zůstávala nehybná. Žádný proud ho netlačil, žádný vítr ho nespouštěl. Kolo se točilo proti všem zákonům řemesla.
„Zastav to!“ vykřikl Gruber a vrhl se k mechanismu, aby ho zablokoval těžkým trámem.
Vteřinu předtím, než se trám dotkl dřeva, se z mlhy ozval hlas. Nebyl to křik ani šepot, ale zvuk, který zněl jako tisíc kapek dopadajících na kovovou misku najednou. Hlas neříkal slova, ale přenášel obraz. Matěj přisahl později, že v tu chvíli viděl před sebou tváře lidí, kteří v tomto místě pracovali před staletími, lidi z valchy, jejichž kosti možná ještě ležely v základech nové stavby.
Gruberův trám nezasáhl kolo. V momentě kontaktu se dřevo prostě rozplynulo, jako by nebylo z hmoty, ale z prachu. Mistr klesl na kolena, jeho tvář byla šedá jako kámen, ze kterého stavěl. Voda v nádržích náhle zčervenala, sytě a hustě, a pak v jediném mraku zmizela a byla nahrazena ledovou, průzračnou tekutinou.
Kolo se zastavilo. Ticho, které následovalo, bylo tak hluboké, až v uších zvonilo.
„Co to bylo, mistře?“ vydechl Matěj a zvedl zemi z prachu.
Wolf Gruber se pomalu zvedl. Nedíval se na pomocníka, ale na místo, kde se mlha postupně rozplývala. Jeho ruka, kterou přiložil k mechanismu, byla pokryta jemným, stříbřitým prachem, který nešel smýt ani vodou, ani mýdlem.
„Tato zem si vybrala svou cenu za to, že jsme ji probudili,“ řekl Gruber chladným hlasem. „Voda bude proudit do města, ale něco z hloubky s ní proudí spolu. Něco, co nepatří do světa živých.“
Od toho dne se v Chrudimi říkalo, že voda z této vodárny léčí nemoci, ale zároveň přináší snovy o věcech, které už dávno neexistují. Gruber nikdy znovu nepromluvil o tom, co slyšel v hloubce, a z budovy odišel s výrazem člověka, který ví, že postavil bránu k místu, které mělo zůstat zavřené.
Kdo dnes přistoupí k tichým zdivům staré vodárny a přiloží ucho k chladnému kameni, může stále slyšet ten jemný, kovový zvuk škrábání, který přichází z hloubky, kam už žádný člověk nevyšlapal.