Příběh: Morový sloup (Nymburk)
„Slibuji, že z tohoto pískovce vyvázám bolest celého města, jen mi dejte klid a čas!“ zakřičel Matěj Šlanzovský a prudce odstrčil radního, který se pokusil dotknout jeho nástrojů. Matějovi třesaly se ruce, ale oči měl jasné a fanatické. Vzduch v centru Nymburku byl těžký, cítit z něj byl zatuchlý pach vlhkého kamene a zbytky dýmu z ohňů, které před několika lety pálili, aby očistili vzduch od morové smrti.
Stál uprostřed náměstí, obklopen hromadami světlého pískovce, z nichž pomalu vyvázal obraz Panny Marie. Bylo jaro roku 1717. Město se konečně nadechovalo, lidi se vraceli do ulic, ale v každém domě zůstal prázdný židle a ticho, které řvalo hlasitěji než tržnice. Matěj však nepracoval jen pro radní. Pracoval pro někoho, koho nikdo jiný neviděl.
Každou noc, když město utonulo v hlubokém spánku a jediné světlo šlo z okna kostela svatého Jiljí, Matěj stál u sloupu. Neukládal dláto, nečistil povrch. Šeptal. Šeptal do prasklin v podstavci, do očí svatého Floriána a do dlaní svatého Josefa. Viděli ho lidi z okolních domů, jak v měsíčním světle tančí kolem sloupu v podivném rytmu a v dlaních svírá kousek bílého plátna, který nikdy nepustil.
„Kdo mu to říká?“ ptali se lidé. „Proč s kamenem mluví, jako by v něm byl schován živý člověk?“
Matěj neodpovídal. Jen se usmál tím zvláštním, znepokojivým úsměm člověka, který zná tajemství, jež by ostatní zničilo. Jeden večer, krátce předtím, než měl sloup být slavnostně zasvěcen, se stala věc, která v Nymburku zůstala v paměti generací, i když se o ní mluvilo jen za zavřenými dveřmi.
Kolem půlnoci se z náměstí ozval zvuk, který připomínal praskání tisíce suchých větví. Lidé vyběhli z domů v nocnicích, s lampami v rukou. Uprostřed náměstí stál Matěj, ale nebyl sám. Kolem sloupu kroužila mlha tak hustá a bílá, že nebylo vidět vlastní boty. Z mlhy se ozýval zvuk jemného, rytmického pláče, jako by stovky dětí najednou vzlykaly za svými matkami.
Matěj stál v centru tohoto chaosu, zvedl ruce k nebi a vykřikl: „Už je dost! Jste vytesáni v kameni, jste v bezpečí, odejděte do země!“
Vteřinu poté mlha s jedním prudkým zasyčením zmizela. Zůstalo jen absolutní ticho a Matěj, který klesl na kolena. Když k němu přiběhl radní a pomohl mu vstát, všiml si něčeho podivného. Matějovo dláto, které leželo na zemi, bylo rozpálené do ruda, přestože v okolí nebyl žádný oheň. Kámen sloupu byl v místě, kde Matěj právě pracoval, horký na dotek, jako by v něm proudila krev místo pískovce.
Matěj Šlanzovský po té noci přestal mluvit. Dokončil sloup, vytesal svatého Václava i ostatní ochránce s precizností, která hraničila s nadlidským úsilím, ale už nikdy neřekl jediné slovo. Jen občas, když procházel kolem hotového díla, přiložil ucho k základnímu bloku a zavřel oči, jako by naslouchal tlukotu srdce hluboko v zemi.
Když Matěj zemřel, zanechal po sobě pouze jeden dopis, který nikdy nedošel adresátovi. V něm stálo, že sloup není jen památníkem mrtvých, ale kotvou, která drží něco hrozného hluboko pod náměstím, aby se už nikdy neprobudilo.
Dnes turisté obdivují barokní křivky a krásu soch. Nevědí však, proč se v určitém úhlu pohledu, když je tiché odpoledne a vítr z Labu utichne, zdá, že z pískovcového podstavce vychází jemné, rytmické tlukotí. Kdo si přiloží ucho k chladnému kameni, možná uslyší šepot, který Matěj před staletí zanechal v základech, aby město spalo v klidu.