Příběh: Masarykovo náměstí čp. 86
„Tady to končí, Matěji, víc z tebe nevytáhnu!“ zakřičel Jakub a prudce pustil ruku muže, kterého držel u zdi domu.
Matěj jen mlčel. Stál v hustém stínu lomených oblouků v přízemí, kde vzduch voněl po vlhkém kameni a starém prachu. Jeho oči, zakalené a divoké, nehleděly na Jakuba, ale yukarı, do vyčnívajícího okna v prvním patře, onoho zvláštního výstupku, který z fasády vyčníval jako ztuhlé zdivo vteřiny z jiného světa. Vzduch kolem nich byl těžký, téměř hmatatelný, jako by se v prostoru mezi ulicí a zdí domu hromadila neviditelná bouře.
Byl rok tisíc pět set šedesát čtyři. Město se stále málý mírila s jizvami po velkém požáru, který před dvěma lety polkl polovinu domů. Právě tento dům však vstal z popela v nové, okázalé podobě. Nový majitel, zámožný měšťan, do něj vložil veškeré své bohatství, aby z něj učinil nejkrásnější stavbu v Třeboni. Jenže Matěj, bývalý pisář, který před měsícem zmizel z radnice a vrátil se v podivném stavu, tvrdil, že dům není jen z kamene a malby.
„On tam je,“ zašeptal Matěj a hlas měl chraplý, jako by v hrdle měl písek. „Slyšíš to? Ten zvuk, co není zvuk?“
Jakub se zasmál, ale byl to nervózní smích. Podíval se na lomené oblouky, které v šeru vypadaly jako otevřené tlamy obřích zvířat. V tu chvíli se z horního arkýře ozval zvuk. Nebyl to hřmot, ani křik, ale rytmické, kovové cvakání, jako když někdo pomalu otáčí klíčem v zámku, který neexistuje. Zvuk se nesl čistě a ostře, přestože v oknech nebyly žádné žaluzie ani kovové mříže, které by mohly takto znít.
„Vidím ho!“ vykřikl Matěj a prudce se vytrhl.
Vrazil do dveří, prolomil se skrze ticho domu a vběhl dovnitř. Jakub ho následoval, poháněn spíše strachem z toho, aby zůstal sám v té tiché ulici, než skutečnou zvědavostí. Uvnitř domu vládlo zvláštní teplo, přestože venku panoval chladný podzim. Vzduch byl nasycený vůní čerstvé pryskyřice a něčeho sladkého, co připomínalo rozkvašené víno.
Vběhli do schodiště a vyrazili vzhůru, až se ocitli v prostoru onoho vyčnívajícího okna. Arkýř nabízel výhled na celé náměstí, ale Matěj se nedíval ven. Stál uprostřed místnosti a hleděl na prázdnou stěnu, kde se pod vrstvami nové omítky rýsovaly zbytky starých malovidel.
„Podívej se na ty barvy,“ vydechl Matěj.
Jakub přistoupil blíž. Na stěně nebylo nic než hladká, nově vymalovaná plocha. Ale když se podíval pozorně, uviděl, jak se povrch zdi vlní. Nebylo to vlnění materiálu, ale světla. Barvy, které tam dávno nebyly, začaly v průsvitu slunce prolínat skrz omítku. Viděl tváře, které nebyly lidské, a geometrické tvary, které se v nesmyslném tanci kroutily. Bylo to, jako by dům pamatoval vše, co v něm bylo před požárem, a teď se tyto vzpomínky snažily probojovat povrchem.
Najednou Matěj vykřikl a přitiskl dlaně k zdi. Jakub ho chtěl odtáhnout, ale vteřinu předtím, než ho uchopil, stalo se něco nevysvětlitelného. Matějův výraz se změnil z děsu v absolutní, mrazivý klid. Jeho tělo se napjalo a v místnosti zaznělo ono kovové cvakání, tentokrát mnohem hlasitěji, přímo zevnitř zdiva.
Když Jakub konečně Matěje strhl od stěny, muž už nebyl stejný. Díval se na své ruce, jako by je viděl poprvé v životě, a v jeho očích byl prázdný prostor. Matěj nepromluvil ani slovo. Jen pomalu ukázal prstem na arkýřové okno a poté na lomené oblouky dole v přízemí.
Jakub ho doprovodil domů, ale Matěj už nikdy nepromluvil. Zůstal v tichosti, jen občas v noci stál u okna a hleděl směrem k náměstí. Měšťan, který dům postavil, později přikázal, aby byly všechny divné stěny znovu přemáleny a zakryty, aby nikdo neviděl, co se pod nimi skrývá.
Dnes už podloubí zmizelo a dům stojí v tiché vznešenosti, ale kdo si přiloží ucho k lomeným obloukům v přízemí, může v hloubi kamene zaslechnout tiché, rytmické cvakání neviditelného klíče.