Příběh: Hvězdárna Valašské Meziříčí
„Podívejte se tam, proboha, podívejte se tam!“ vykřikl Antonín Ballner a prudce uchopil svého pomocníka za rameno tak silně, až mu prsty zapadly do vlnitého saka. Oba muži stáli v čerstvě vonícím dřevě nově vybudované věže na vrcholu Stínadla. Vzduch v roce 1929 byl zde čistý a mrazivý, s příchutí smrekových lesů a vlhkého srážku z údolí.
Antonín nečekal na odpověď. Rychle se naklonil k přístroji, jehož kovové části byly stále chladné na dotek, a s třešící se rukou ladil čočku. Nad nimi se rozprostírala nekonečná černá propast, posetá tisíci stříbrnými hřebíky, ale on hledal něco jiného. Něco, co v žádném atlasu nebývalo.
„Vidím to, pane Ballnere, ale to není možné,“ zašeptal mladý pomocník Jan. Jeho hlas zněl dutě v malém prostoru pod dřevěnou kupolí.
V místě, kde měla být tma, pulzovalo světlo. Nebyl to obyčejný záblesk hvězdy ani známý planetární pohyb. Byl to rytmus. Pravidelné, pomalé tlukání zlatavého světla, které připomínalo dýchání obrovského zvířete spícího v hloubi vesmíru. Světlo se neustále přelévalo, jako by se někdo z druhé strany snažil poslat zprávu pomocí zrcadel.
Antonín Ballner ztuhl. Byl to muž vědy, muž řádu a přesnosti, který do stavby své hvězdárny vložil veškerý svůj majetek i víru. Přesto v tu chvíli zapomněl na všechny zákony fyziky, které znal. Ruce se mu třásly tak silně, že mu papír s poznámkami vypadl z prstů a rozprostřel se po prázdné podlaze.
„Zapište si čas,“ rozkázal Antonín, přestože Jan už dávno přestal psát a jen s otevřenými ústy hleděl do okularu. „Zapište si každou sekundu tohoto tlukotu. Musíme vědět, zda je to znamení.“
Celou noc v dřevěném domku na Stínadlech vládlo napětí. Vůně čerstvého smrkového dřeva se mísila s pachem petrolejové lampy, která vrhala dlouhé, tančící stíny na stěny. Muži nemluvili. Sledovali pouze to zlatavé tlukotání, které se zdálo být v naprostém nesouladu s tichým klidem valašské krajiny pod nimi.
Když první paprsky Slunce začaly barvit obzor do rudožlutého odstínu, světlo v dalekohledu náhle zhaslo. Nebylo to postupné vyblednutí. Bylo to prudké, jako když někdo zhasne svíčku fouknutím.
Antonín se narovnal a otřel si pot z čela. Podíval se na Jana, který vypadal, jako by zestárl o deset let během jedné noci.
„Zítra se sem vrátíme,“ řekl Antonín tichým, téměř modlitebním hlasem. „Budeme hlídat každou minutu. Musíme zjistit, kdo tam je.“
Jenže druhý večer už tam nebylo nic. Ani třetí, ani desátý. Antonín Ballner strávil následující měsíce v neustálém bdění. Přestal jíst, zapomínal na spánek a trávil každou volnou chvíli v kupoli, až mu oči žívaly únavou. Hledal onen rytmus, hledal onen zlatý tlukot, ale obloha nad Valašským Meziříčím zůstala tichá a nehybná.
Mezi místními se začalo š Ptát, proč se bohatý pan Ballner tak zoufale vrací do své dřevěné věže, proč tam tráví noci v naprosté samotě a proč někdy v noci křičí do prázdnoty. On sám už nikomu nic nevyprávěl. Jen v noci, když stál v tichu své observatoře, občas pocítil zvláštní chlad, který nepocházel z venkovního vzduchu, ale z hloubi prostoru.
Antonín Ballner do svých deníků zapsal jedinou větu, kterou později pečlivě vymazal, aby ji nikdo nenašel: „Oni vědí, že jsme je viděli.“
Dnes už dřevěná stavba stojí jako tichý svědek té noci. Kdo v ní stojí a hledí vzhůru, možná pocítí stejný neklid, který pálil Antonína v srdci. Zlatavý rytmus se už nikdy neopakoval, nebo možná jen čeká na někoho, kdo bude mít odvahu hledat v přesně tom stejném bodě oblohy, kde kdysi zhaslo světlo.
Tajemství té noci zůstalo zamčeno v prázdných prostorách mezi hvězdami a v tichých stěnách nejstarší moravské hvězdárny.