Příběh: Biskupská 10
„Tady to je, v tomto kameni je to zavřené!“ zakřičel Mikuláš a prsty s roztrhanými nehty přejížděl po chladném povrchu hlubokého oblouku nad vstupními dveřmi. Jeho dech tvořil v mrazivém vzduchu bílé obláčky a ze všech stran na něj hleděly mury budov, které v tichu budějovického centra připomínaly strážce spícího města.
Mikuláš nebyl z města, přišel z hlubokých jihočeských lesů, kde se v zapomenutých kapličkách stále šeptalo o věcech, které nepatří do světa lidí. V rukou svíral starý pergamen, jenž ho přivedl právě sem, k tomuto domu s kamenným portálem, jehož trojúhlý vrchol směřoval k nebi jako prst ukazující na hřích.
„Ustup, blázne, zbytečně budíš pozornost,“ sykl za ním tlustý kuchtíř z blízkého hostince, který ho sledoval z rozestupu.
Mikuláš ho nevnímal. Přitiskl ucho k okosenému kameni portálu a zavřel oči. V tu chvíli to přišlo. Nebyl to zvuk, který by mohl slyšet kdokoli jiný. Byl to rytmický, hluboký tep, jako by pod zemním základem domu tlouklo obrovské, pomalé srdce z žuly a křemene. Vůně starého prachu a vlhkého sínusového sklepa náhle zaplnila vzduch, ačkoliv stál venku na ulici.
Vykopal z kapsy malý stříbrný hřebíček a s prudkým pohybem ho zapíchnul do spáry mezi kameny. Vteřinu poté se stalo něco, co kuchtíř i okolní přecházející zastavili v naprostém šoku. Z kamenného oblouku nevytryskla krev, ani nevyšel plamen. Místo toho začal dům tiše vibrovat a z vnitřního dvora se ozval zvuk tisíců křídel, která v jeden okamžik vyletěla vzhůru.
Mikuláš se prudce otočil k dveřím, ale ty zůstaly zavřené. Přesto viděl, jak se v úzké průsvetě pod prahem začíná hromadit hustá, stříbřitá mlha, která se nepohybovala podle větru, ale plazila se cíleně k jeho botám. Muž neustoupil. Naopak, s výrazem naprostého vytržení v očích, se pokusil otevřít těžké křídlo dveří.
„Kdo tam je?“ zakřičel do tmy domu, ale odpověď nepřišla v podobě slov.
Zevnitř se ozval zvuk, který zněl jako tisíc skleněných zvonků rozbitých najednou. V ten moment se mlha zvedla a obklopila Mikuláše tak hustě, že ho kuchtíř přestal vidět. Jen slyšel tiché, spokojené vzdychnutí a pak zvuk, jako by někdo velmi pomalu zavřel těžké železné řetězy.
Když se mlha rozprášila, ulici zaplavilo obyčejné světlo dne. Mikuláš byl pryč. Nebyl po něm žádný stopa, žádný křik, jen ten malý stříbrný hřebíček, který zůstal zapíchnutý v gotickém portálu. Kuchtíř se bál přistoupit blíž, ale zvědrolalost ho přiměla, aby se dotkl kamene. Cítil, jak je povrch horký, skoro žhavý, a z hloubi domu stále vycházel ten samý, pomalý tep, který teď zněl vítězně.
Místní lidi se snažili vysvětlit zmizení cizince únosy nebo blázenckým útěkem do lesů, ale ti, kteří v noci procházeli kolem domu v Biskupské ulici, věděli své. Slyšeli totiž, jak někde hluboko v murech, za klasicistními úpravami a vrstvami vápna, někdo tichým, zoufalým hlasem šeptá jména lidí, kteří už dávno odešli do hlíny.
Nikdo se neodvážil otevřít dveře a hledat, kam Mikuláš zmizel, nebo co v hloubi domu tluče. Jen ten kamenný oblouk s trojúhlým vrcholem zůstal stát jako tichý svědek události, která popřela všechny zákony přírody.
Kdo dnes přiloží ucho k těmto starým kameníům, možná ještě ucítí ten jemný třes v prstech a pozná, že dům stále hladoví po nových příbězích.