Příběh: Městské divadlo Karlovy Vary
„Vypněte to světlo, proboha, vypněte to hned!“ křičel Viktorin v prázdném sále a jeho hlas se odrážel od nově vymalovaných zdí v rytmu zběsilého tlukotu srdce. Stál uprostřed jeviště, kde se vzduchem vznášel pronikavý pach čerstvé barvy, vlhkého omítky a nového dřeva. Nad ním se rozprostíral strop, který měl být neohnivzdorný a bezpečný, ale v tu chvíli mu připadal jako mohyla, která se nad ním pomalu zavírá.
Jeho ruce se třesly, když ukázal na první z nových elektrických svítidel. To malé slunečko, které mělo být zázrakem moderní doby, nesvítilo bíle ani žlutě. Vytýkalo z něj modravé, pulzující světlo, které neosvětlovalo prostor, nýbrž zdánlivě vymazávalo stíny. A v těch stínech, tam, kde by mělo být prázdno, stála postava.
Byl to muž v obnošeném fraku, který do této zářivé, pseudorokokové nádhery vůbec nepatřil. Jeho tvář byla šedá jako popel z vyhořelého krbu a oči měl prázdné, jako by z nich někdo vyškrábal veškeré světlo. Viktorin, mladý loutník, který přišel do divadla jen pomoci s rozestavěním kulis, se pokusil vykřiknout, ale hlas mu uvízl v hrdle.
Postava v fraku neotevřela ústa, přesto Viktorin slyšel v hlavě zvuk, který připomínal praskání hořících prken a křik stovek lidí, kteří utíkají z plamene. Byl to zvuk zříceniny, zvuk starého domu z rákosu a prken, který kdysi stál v místě dnešního hotelu, nebo starého zděného sálu, který před několika lety pohltil oheň.
„Tady nepatříme,“ ozvalo se v jeho mysli, ačkoliv muž v fraku zůstal nehybně stát. „Zde je všechno příliš chladné. Příliš bezpečné. Kde je žár, který dává hře život?“
Viktorin s hrůzou sledoval, jak muž pomalu natahuje ruku k jedné z nově instalovaných elektrických lamp. Jakmile se jeho prsty dotkly skla, světlo se změnilo. Modrý pulz přestal a lampu zaplavil sytý, krvavě rudý žár. V ten moment se po sále rozlehla vůně spáleného sametu a síry, přestože v budově nebyl jediný plamen.
„Utečte!“ zaječel najednou z k berupa k berupa zákulisí správce budovy, pan Novák, který vběhl na jeviště s lampionem v ruce.
Jakmile Novák vstoupil do kruhu světla, postava v fraku zmizela. Vzduch se okamžitě ochladil, pach spáleniny vystřídal sterilní vůně nového nátěru a elektrická lampa opět svítila obyčejným, klidným světlem. Viktorin stál v šoku, dýchal zprudka a hleděl na místo, kde předvdat sekundou stál ten popelavý muž.
„Co se to děje, Viktore? Proč tak křičíte?“ ptal se Novák a zmateně hleděl kolem sebe.
Viktorin chtěl odpovědět, chtěl vypsat každé slovo té hrůzy, ale když otevřel ústa, zjistil, že nemůže vykrknout ani hlášku. Jen vteřinu poté si všiml něčeho zvláštního. Na podlaze jeviště, přesně v místě, kde stál muž v fraku, zůstal vypálený kruh. Nebyl to popel, byl to otisk boty, který do nového dřeva vžehřál horkem, které by žádný člověk nemohl vyvolat.
Viktorin už nikdy v tomto divadle nezůstal po setmění. Vyprávěl o tom jen několika přátelům v zapadlých hospodách, kde si šeptali, že nová budova sice odolá ohni, ale neudrží uvnitř ty, kteří v plamenech svých předchozích divadel zůstali uvězněni. Říkali si, že moderní technika a nehořlavé materiály jsou jen maskou, která má zakrýt bolest starých zdí.
Kdo dnes prochází chodbami tohoto sálu a cítí náhlý, nevysvětlitelný průvan nebo slyší v dálce praskání dřeva, přestože kolem něj jsou jen mramor a kov, možná právě potkává toho, kdo hledá cestu zpět k ohni.
Ten vypálený otisk na prázdné scéně zůstal vidět ještě mnoho let, až jej někdo přikryl novou vrstvou lakového nátěru.