Příběh: Dům U zlaté hvězdy (Olomouc)
„Tady to je, v těchto klenbách to zůstalo!“ zakřičel Mikuláš a s prudkým pohybem rozrazil těžká železná vrata, která vedla do hlubokých sklepů domu. Vzduch zde byl hustý, cítit v něm byla vlhkost starého kamene a pronikavý pacht lněného oleje, který se mísil s vůní z okolních krámů. Mikuláš, mladý učeň s neklidným pohledem, držel v ruce jedinou zapálenou svíci, jejíž plamen zběsile tančil v průvanu.
Jeho mistr, starý kupac zvaný Matěj, jen mlčky následoval jeho kroky. Boty mu rytmicky klapaly o vlhkou dlažbu gotických sklepení. Matěj nebyl zvyklý u takových výzev podléhat vzrušení, ale tentokrát se mu třásly prsty, když si upravoval kožený opasek. V Olomouci se mluvilo o domu pod zlatou hvězdou jako o místě moci, ale málokdo věděl, co se skutečně skrývá pod nohama bohatých obchodníků.
Mikuláš zastavil před malým kamenným portálem, který vypadal, jako by ho do zdiva vtesal samotný ďábel. „Podívejte se na to, mistře. To není jen kámen. To dýchá,“ zašeptal chlapec a přiložil dlaň k chladnému pískovci.
Matěj přistoupil blíž. Vteřinu předtím, než stihli cokoli říci, se z hloubi klenby ozvalo tiché, kovové cinknutí, jako by někdo v neviditelné místnosti převrátil stříbrný pohár. Oba ztuhli. Světlo svíce náhle zmodralo a stěny kolem nich se zdály vlnit. V tom okamžiku se z temnoty za portálem vynořila postava. Nebyl to člověk, jakého znali z náměstí. Byla to žena v šatech z látky, která vypadala jako tekuté stříbro, a její tvář byla nehybná, téměř mramorová. V rukou svírala malý předmět, který vyzařoval slabé, zlatavé světlo.
„Hledáte pravdu o hvězdě, nebo jen zlato, které pod ní spí?“ zeptala se hlasem, který nezněl jako mluvení, ale spíše jako vzdálený zvuk zvonů z olomoucké katedrály.
Mikuláš chtěl odpovědět, ale hlas mu uvízl v hrdle. Udělal krok vpřed, fascinován září v její dlani. Žena se však nepohnula ani o milimetr. Pouhé pohnutí jejím prstem způsobilo, že se v celém sklepě rozlehlo dunivé dunění, jako by se hroutily celé základy domu. Matěj prudce popadl učeň za rameno a strhl ho zpět.
„Utíkejme, ty blázne! To není z tohoto světa!“ křičel starý kupac a táhl chlapce pryč z temnoty, zpět k povrchu, kde na ně čekalo podloubí a hluk města.
Když vyběhli na čerstvý vzduch Horního náměstí a svalově se opřeli o zdi domu, Mikuláš si všiml jedné věci. Na jeho zápěstí, přesně v místě, kde se dotkl kamenného portálu, zůstal vypálený malý, zlatý znak hvězdy. Žádná bolest, žádná krev, jen zářící symbol, který zřejmě nepatřil do žádné známé mapy ani knihy.
Matěj se na něj díval s hrůzou v očích. Věděl, že v tomto domě, mezi bohatými krámy, se stěvy nestřetávají jen s obchodními smlouvami, ale s něčím, co předchází samotnému městu. Žena ze sklepení zmizela tak rychle, jak se objevila, a s ní i odpověď na otázku, proč právě tento dům přitahuje ty, kteří hledají zakázané vědění.
Mikuláš se v následujících letech stal nejbohatším obchodníkem v kraji, ale nikdy už nepromluvil o tom, co viděl v hloubce klenby. Často však stával v podloubí a hledal pohledem nahoru, k místu, kde kdysi zářila zlatá hvězda, jako by čekal, až ho ta neznámá žena znovu zavolá do hlubin.
Kdo dnes prochází kolem těchto zdí, možná pocítí zvláštní chlad, který nepochází z počasí, ale z hloubky pískovců. Stále tam, v tichu gotických klenb, zůstává něco, co se nenechá najít, dokud člověk nehledá správnou cestu.