Příběh: Městský dům U Tří mečů
„Tento obličej jsem do vápna nevyřezal, pane staviteli!“ zařval kamenický mistr František a odhodil dláto o dřevěné lešení tak prudce, že kov cinkavě odskočil od rozestavěné římsy a spadl hluboko do Celetné ulice.
Alexander Hellmich si otřel prach z rukávu tmavého kabátu a bez jediného slova vystoupal po žebřících až do druhého patra lešení. Psal se rok tisíc osm set šedesát sedm a stará Praha vřela přestavbami. Na tomto místě, kde se šeré gotické sklepy potkávaly s novou novorokokovou nádherou, však vládl podivný chlad a ostrý zápach mokrého vápna se mísil se závanem tlejícího dřeva.
„Dívejte se přece na její oči,“ ukazoval František třesoucím se prstem na čerstvě dokončenou plastiku v soklu jednoho z pilastrů.
Stavitel Hellmich přistoupil bliž k Průčelí. Čtyři ženské postavy vyrostly ze štuku během posledních týdnů přesně podle jeho vlastních nákresů. Tři z nich představovaly vznešené alegorie s klidnými tvářemi, držíce v rukou věnce a stuhy. Ale ta čtvrtá – socha na pravém okraji průčelí – vypadala úplně jinak.
Její tvář nebyla líbezná. Vápenná žena měla pootvřená ústa v tichém výkřiku a hlava byla nepřirozeně vykloněna do strany. Co však vyvolávalo v kamenících děs, byly její ruce. V dlaních, křečovitě sevřených u hrudi, štuková postava nedržela květiny, nýbrž tři zkřížené čpele – zahnuté jako staré srpce.
„Včera večer jsem tu tvář sám vyhladil dřevěným hladítkem,“ šeptal František a zvedl klobouk, aby si rukávem utřel pot z čela. „Zanechal jsem vápno úplně čisté a jemné. Ráno přijdu, lešení bylo uzamčené, zámek nedotčený – a podívejte se. To není práce žádného dláta z mé dílny. Štuk je stále ještě vlhký, a přesto ten tvar sahá hluboko až na staré kameny z dob Parléřovy huti.“
Hellmich přiložil holou dlaň na vlhkou omítku. Štuk byl studený jako ledová voda ze studny. V prstech mu uvízla zvláštní stříbřitá křída a jemný zápach starého stříbra. Odpolední slunce, které ozařovalo protější domy v ulici, jako by se před touto částí fasády zastavilo.
„Přineste lucernu a klíče od spodních prostor,“ rozkázal Hellmich a hlas se mu ani na vteřinu nezachvěl, ačkoliv mu po zádech přeběhl mráz. „Co se projevuje nahoře v omítce, musí mít kořeny hluboko v základech.“
Sestoupili přes dvorní pavlače s klasicistním zábradlím až do nejnižších pater. Tam, pod úrovní ulice, kde široké gotické klenby uchovávaly paměť na staré mincmistry i na dny, kdy Jan Parléř vyženil zdejší majetek, byla podlaha vlhká a studená. Hellmich zvedl lucernu k patě nosné zdi. Přímo pod místem, kde nahoře stála záhadná socha, chyběl ve zdivu obrovský kádrový kámen.
V temném otvoru ležely tři zrezivělé železné čpele spojené do trojúhelníku a vedle nich nahnilá skříňka z černého dřeva.
František ustoupil o dva kroky zpět a zakryl si ústa dlaní. „Sáhnete-li na to, pane architekte, stihne celou stavbu neštěstí.“
Hellmich neodpověděl. Poklekl do bláta, vytáhl truhličku a odklopil mosazné kování. Uvnitř ležel těžký prsten se stříbrnou pečětí a zažloutlý list kůže pokreslený značkami starých kamenických mistrů. Než však stačil stavitel rozvinout ztuhlý pergamen, z patra nad nimi se ozvalo hlasité prasknutí. Zvuk připomínal drcení suchých kostí nebo praskání čerstvého štuku.
Vyrazili zpět nahoru. Když vyběhli na dřevěné lešení u druhého patra, kameníci stojící okolo v úžasu mlčeli.
Socha čtvrté ženy stála stále na svém místě. Její štukové ruce však už nebyly křečovitě sevřené. Dlaně měla rozevřené a prázdné, jako by před malou chvílí předmět upustila dolů do ulice. A tvář, jež předtím křičela, měla ústa pevně semknutá a kamenné oči upřené přímo do temného okna v prvním patře protějšího domu.
Hellmich nechal plastiku přesně v této podobě. Zakázal kameníkům na ni sáhnout dlátem či hladítkem a stavbu roku tisíc osm set šedesát sedm dokončil tak, jak ji neznámá ruka dotvořila za něj. Pergamen i prsten ze sklepa však zmizely ještě téže noci ze stavitelovy uzamčené pracovny a nezůstalo po nich nic než otisk tří prstů ve vápenném prachu.
Když dnes kráčíte ruchující Celetnou ulicí a zvednete zrak k průčelí domu U Tří mečů, ty čtyři ženy tam stále stojí. Tři z nich se klidně dívají na zástupy lidí pod sebou. Ta čtvrtá však lidi nevidí – její kamenný pohled zůstává zaklesnutý do jediného bodu na protější zdi a její rozevřené dlaně stále čekají, až jí někdo vrátí to, co tehdy za nocí upustila.