Příběh: Storchova vila
„Zastavte ten hluk, proboha, zastavte to hned!“ křičel profesor František Storch a tloukl pěstí do těžkého dubového stolu, až se v inkoustníku rozvlnála černá tekutina. V místnosti však nebyl nikdo kromě nějového. Jen ticho, které bylo tak husté, až v něm člověk cítil pachuť kovového prachu a starého papíru.
Zbraslavní vzduch za okny byl v roce 1892 chladný a vlhký, prosáklý vůní blízké řeky a jehličí z kopce Havlín. Profesor, muž s tváří vytesanou z mramoru a myslí ostrou jako břitva trestního práva, se postavil uprostřed své nové vily. Dům ještě voněl čerstvou vápnou malbou a novým dřevem, ale v podzemních prostorách, tam, kde se terasy potkávaly s temnotou základů, se dzialo něco, co neodpovídalo žádnému knownu zákonu.
Když František sestoupil do suterénu, aby zkontroloval stav klenb, narazil na něj. Stál tam muž v šedém plášti, jehož tvář byla v šeru nečitelná. Neznámý host nepromluvil, jen ukazoval prstem na stěnu, kde se v sádře rýsal podivný geometrický vzor, který tam před hodinou nebyl.
„Kdo jste a jak jste se sem dostal?“ vyjel to z něj Storch, zatímco mu v krku stál chladný uzavřený hrdlo.
Muž v plášti pomalu zvedl ruku a položil ji na zeď. V ten moment se domem prohnala vibrace, která nikoho z okolí neprobudila, ale profesorovi v uších zapískalo. Cítil, jak se mu ztuhly svaly a v duchu slyšel tisíce hlasů, které mluvily zároveň, ale v jazyce, který neznalev ani jeden z lidi v Praze. Byl to zvuk drceného skla a šepotu, který nepocházel z hrdla, ale z samotných kamenů domu.
Storch, zvyklý na logiku a důkazy, se pokusil neznámého chytit, ale jeho prsty prošly vzduchem, jako by v prostoru byla jen mlha. Šedý muž se pomalu otočil a v jeho očích profesor spatřil něco, co ho mrazilo v zádech víc než prosincový mráz. Nebylo to zlostně, ani smutek. Byla to trpělivost. Nekonečná, děsivá trpělivost někoho, kdo ví, že čas je jen kruh.
„Tento dům bude pamatovat na všechno, co z něj zmizí,“ ozval se tichý, chraplavý hlas, který zněl, jako by byl utkan z prachu.
Když se Storch znovu rozhlédl, byl v suterénu sám. Vzduch byl těžký a cítit z něj bylo něco sladkého, připomínající to hnilobu starých květin v zapomenuté váze. Profesor vyběhl ven do zahrady, kde nad ním stoupala červeně značená stezka na Havlín, a ztud se díval na svou vilu. Dům vypadal majestátně, klidně, jako symbol řádu a moci. Ale v hloubi svého srdce věděl, že pod terasami, v těch temných prostorách, zůstal něco, co nepatří do tohoto století.
Každý večer poté, až zhasla poslední lampa, Storch slyšel z podzemí rytmické poklepy. Nebyly to kroky zlodějů ani zvuky sedání stavby. Bylo to jakoby někdo v hloubi základů pomalu a pečlivě vyškrábal ze zdí všechno, co dům drželo pohromadě. Profesor se pokusil o tom mluvit s kolegy z univerzity, ale slova mu zamrzala na jazyku. Kdo by uvěřil rektoru, že jeho nová rezidence je domovem pro stína, který nehledá majetek, ale čas?
Storchova vila tak stála jako památník rozumu, zatímco v jejím nitru hnilo tajemství, které se odmítalo nechat pohřbít. Profesor do konce svých dnů v podzemí nikoho nenašel, ale v noci, když vítr z kopce Havlín vnímal do komínů, slyšel ten samý chraplavý šepot.
Kdo dnes přejde červenou stezkou a zastaví se u zbraslavského kopce, možná pocítí ten stejný chlad, který kdysi zmrazil krev v žilách profesora Storcha. Ten neznámý muž v šedém plášti totiž nikdy neodšel; jen se vloupal hlouběji do zdí a stále tam čeká na někoho, kdo dokáže rozluštit vzor vyryté v sádře.