Příběh: Morový sloup (Vyškov)
„Ustupte, vy blázni, nebo vás nechám bičovat!“ zakřičel Matěj a prudce strčil ruku s horkým tálivým voskem do vzduchu, aby zastavil dav, který se tasil kolem základů nového sloupu. Vzduch byl hustý a lepkavý, prosycený pachem spáleného lněného oleje a vlhkého kamene. Byl rok tysíc sedm set devatenáct a město se konečně nadechovalo po padesáti letech hrůzy, která smazala celé rodové linie z knih méstských psů.
Matěj, mistr kamenických pomocníků, stál u paty monumentu, který právě dokončoval brněnský sochař Pröbstl. Jeho prsty byly svedeny do křeče a špinavé od prachu, ale v očích měl něco, co ho donutilo zapomenout na únavu. Uvnitř jedné z kamenných jeskyní v soklu, tam, kde měla spočívat svatá Rozálie,enležel muž. Nebyl to mrtvý, i když jeho kůže měla barvu starého pergamentu a dýchal tak pomalu, že byste si toho v hřuku davu nevšimli.
Tento cizinec se tam objevil během jedné jediné noci, kdy náměstí zahalila mlha tak hustá, že nebylo vidět vlastní boty. Nikdo neviděl, jak přišel. Neměl u sebe žádný majetek, jen malý kousek bílého plátna s vyšívaným znakem, který Matěj nikdy v životě neviděl. Když ho Matěj našel, muž ležel v přesně téže poloze, v jaké byla vytesána socha světice. Jeho ruka dopředu natažená, prsty lehce zkroucené, jako by chtěl z kamene vytáhnout něco neviditelného.
„Kdo jsi, člověče? Odkud jsi přišel do našeho města?“ šeptal Matěj a přiložil ucho k hrudi neznámého. Slyšel rytmus, který zněl spíše jako údery kladiva do pískovce než jako lidské srdce.
Muž náhle otevřel oči. Byly čistě bílé, bez zornic, jako by v nich odráželo jen nebe nad Vyškovem. Nepohyboval rty, ale Matěj slyšel v hlavě jasný, kovový zvuk, který mu mrazil kosti. Byl to zvuk tisíců hlasů, které volaly najednou, ale nevolaly o pomoc. Volaly jména. Matěj slyšel jména svých mrtvých bratrů, jména sousedů, kteří byli pohřbeni v hromadných hrobách bez zápisu do knih.
„Oni jsou v kameni,“ zaznělo to v Matějově mysli.
V tu chvíli se dav prorval skrz stráže. Lidé chtěli vidět slavnostní dokončení sloupu, chtěli vidět svatého Rocha a Šebestiána, kteří měli město chránit před dalšími ranami. Matěj v panice přikryl neznámého svým pláštěm, aby ho skryl před zraky. Vteřinu poté, než stihlo první z curiousů nahlédnout do grotty, muž zpod pláště zmizel.
Zůstal jen ten kousek bílého plátna a zvláštní, pronikavý pach ozónu a starého hřbitova, který přetvářel vůni tálivého vosku. Matěj se rozhlédl kolem sebe. Sloup stál v plné kráse, vysoký, hrozivý a vítězný. Ale když pohlédl vzhůru na tváře světců, přišlo mu, že se jejich kamenné oči mírně pohnuly.
Matěj strávil zbytek života tím, že každou noc navštěvoval náměstí. Sledoval každou prasklinu v pískovci, každé stín v jeskyních u paty sloupu. Ptal se starců, hledal v archivech, ale nikde nenalezl stopu muže s bílými očima. Jen jednou v noci, krátce před svou smrtí, uviděl v odrazu jedné z kamenných vln u paty sloupu postavu, která tam nestála, ale vrytě v ní spočívala.
Kdo byl tím tichým strážcem, který přišel v mlze, aby připomněl jména zapomenutých mrtvých, zůstává tajemstvím, které neuniklo z úst žádného z žijících. Kdo dnes položí ruku na chladný kámen v hloubi grotty, možná ucítí ten samý mrazivý rytmus, který kdysi slyšel Matěj.