Příběh: Kampus Hybernská
„Tady to končí, v těchto klenbách zůstane všechno, co jsme z Kutné Hory přivezl!“ zakřičel Mikuláš a svaly na jeho předloktích vystály napětí, když svalil těžké dubové víko na poslední bednu.
Vzduch v hlubokých sklepích nově postaveného pivovarnického domu byl hustý, studený a chutnal po vlhkém kameni a čerstvém sladě. Světlo několika blikajících pochodní tančilo po gotických klenbách a vrhalo na stěny stíny, které vypadaly jako dlouhé, prsty připomínající drápy. Mikuláš otřel pot z čela a pohlédl na svého společníka, studenta jménem Jan, který stál u vchodu do suterénu a nervózně si pohladil hrubý plášť.
Jan nepromluvil. Jen hleděl do tmy za bednami, kde se klenutý prostor ztrácel v absolutní černi. V Praze se tehdy mluvilo o tom, že tato ulice, ta Dlážděná, je branou do města, kudy proudí stříbro a vědění. Ale v těchto sklepích, hluboko pod nohama měšťanů, vládlo ticho, které nebylo přirozené. Bylo to ticho, které poslouchá.
„Zavři dveře a jdi,“ přikázal Mikuláš, ale Jan stále nehnul ani brvou.
„Slyšíš to?“ zašeptal Jan.
Mikuláš ztuhl. Z hloubky klenb, z místa, kde už žádný člověk nestál, se ozýval zvuk. Nebyl to hluk z ulice nad nimi, anivůbec ne shon Horské brány. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu škrábe nehtem o mrazivý kámen. Škrab, pauza, škrab.
Mikuláši ztuhla krev v žilách. Popadl pochodni a udělal krok vpřed. Klenby se nad ním zdály stahovat, jako by dům chtěl svého návštěvníka pohltit. Když došel k poslední řadě beden, zvuk ustal. Vteřinu poté se z tmy ozval hlas. Nebyl to křik ani šepot, ale zvuk, který zněl jako tisíce malých kapek vody dopadajících na kov.
„To není možné,“ vydechl Mikuláš.
V koutě sklepa, tam, kde se stěny setkávaly v ostrém úhlu, seděla postava. Byla tak hubá, že její kostnatá kolena vyčnívala skrz potrhaný šat. Neměla na sobě nic, co by připomínalo oděv pražského měšťana či studenta. Její kůže měla barvu popela a oči byly dvě hluboké, černé díry, v nichž se neodráželo světlo pochodně. V ruce svírala malý předmět, který v šeru slabě žhnul modravým světlem.
Jan se prudce odrazil od zdi a vyrazil k Mikulášovi. „Utíkejme odtud!“
Když se oba otočili k východu, postava v koutě se pohnula. Nebyla to chůze, byl to prudký, trhavý pohyb, jako by ji někdo tahal za neviditelné nitě. V jediné vteřině byla postava o tři kroky blíž. Mikuláš v panice zapálil svou pochodni o stěnu, aby zanechal v temnotě stopu ohně, a s Janem vyrazil vzhůru, pryč z vlhkého chladu gotických klenb.
Vyběhli do ulice, kde je vítal hluk Nového Města, vůně koní a hlučný doprovod cestujících z Kutné Hory. Ale když Mikuláš pohlédl zpět na těžké dveře do sklepa, uviděl na prahu malý, modravě žhnoucí kámen, který tam předtím nebyl.
Kamen byl studený jako led. Mikuláš ho ztěhl do dlaně, ale vteřinu poté, co ho stiskl, kámen se rozplynul v prach, který zapáchal po starém hřbitově a zapomenutých jménech.
Nikdo z nich už nikdy do těch sklepů sám nesestoupil. Říkalo se, že dům postavili na místě, které nikdy nepatřilo živým, a že stříbro z Kutné Hory přilákalo něco, co v hloubkách Prahy hledalo svůj vlastní poklad.
Kdo dnes sestoupí do klenub pod budovami v Hybernské ulici, možná uslyší ten samý rytmický zvuk, jako když někdo pomalu škrábe nehtem o mrazivý kámen, a uvědomí si, že některé dveře by měly zůstat navždy zavřené.