Příběh: zámek Poděbrady
„Uteč s mnou teď, nebo tě už nikdy neuvidím!“
Jakub přitiskl ruku Anežky k chladnému kameni hradní zdi. Vzduch kolem nich voněl vlhkostí Labe a rozkvétajícími lipami, které v noci těžce voněly. Anežka se prudce odtrhla, její hedvábné šaty zasyčely o hrubý povrch zdi. V očích měla strach, ale i ten divoký plamen, který ji k Jakubovi hnal každou noc do těchto stínů.
„Můj otec mě už zítra zasnubí s pánem z Lichtemburka,“ zašeptala a hlas se jí třásl. „Kdyby nás teď našli, tvá krev by zaplavila toto nádvoří dříve, než by slunce vyšlo nad řeku.“
Jakub, syn místního kováře, kterému v žilách kolovala pouze chuť po svobodě a řemeslo, ji chytil za ramena. Jeho prsty byly hrubé a svalovaty, zneuškodněné ohněm a železem, zatímco kůže Anežky byla bílá a jemná jako porcelán. Ten rozdíl byl propastí, kterou žádný most přes Labe nedokázal překlenout. Stáli v srdci vodního hradu, v místě, kde každá zeď hlídala ctí šlechtických rodů a kde každé slovo vyřčené mimo řad byl hřích.
„Mám koně připravené u brány,“ vyhrkl Jakub a přitáhl si ji k sobě. „Odjedeme na sever, tam, kde nás nikdo nezná. Budu tě krmit chlebem a medem, budu ti stavět domov z nejpevnějšího dubu, jen mi řekni, že jsi moje.“
Anežka ztuhla. Podhlédla k hradním věžím, které se v měsíčním světle zdály jako mříže obrovské klece. V dálce zazněl zvuk kovových okev o dlažbu. Strážní prováděli svou obcházku. Jakub zatajil dech, jeho srdce tlouklo o hrudní koš jako uvězněný pták. Anežka se podívala do jeho očí, v nichž viděla celý svůj svět, a pak se znovu podívala na okna otcovy komnaty, kde svítily svíce.
„Nemohu,“ vydechla a slza jí stekla po tváři, zanechávajíc horkou stopu na chladné kůži. „Kdybych odešla, zničím jméno svého otce. Zničím vše, co naše rodina budovala na tomto břehu řeky.“
Jakub pustil její ramena. Jeho ruka klesla k boku a prsty se nevědomky sevřely do pěsti. „Takže tvá povinnost je silnější než to, co k sobě chováme?“
Anežka mu neodpověděla slovy. Místo toho se zvedla na špičky a dotkla se rty jeho tváře. Byl to polibek chutnající solí a zoufalstvím. Pak se od něj prudce odvrátila a začala kráčet směrem k vnitřním chodbám, kde ji čekal život v hedvábích a zlatých řetězech, které budou tísnit její hrdlo.
Jakub zůstal stát v tichu noci. Sledoval její stín, jak mizí v temnotě barokních klenb. Nevěděl, že v ten moment v něm něco definitivně zlomilo. Neodešel k koním. Zůstal stát na místě, kde se země setkávala s vodou, a sledoval, jak Labe líně plyne pryč, odnášejíc s sebou všechny naděje na společný život.
Říká se, že Jakub nikdy z města neodjel, ale roky poté, kdy už byl starým mužem, se v noci vracel k hradním zdím, aby tam v tichosti vyřezával do kamene drobné květy, které Anežka tak milovala.
Když dnes procházíte tichými chodbami nebo kráčíte po nádvoří, kde kdysi zněly kroky strážných, zpozorněte na drobné rýhy v kameni, které připomínají okvětní lístky. Jsou to jediné stopy lásky, která se nikdy nesměla naplnit, ale která se odmítala vytratit z paměti tohoto domu.