Příběh: Vratislavská zahrada
Ocelová čepel lopaty narazila do něčeho, co vydalo dutý, nepříjemný zvuk, jako by se pod vrstvou černé, vlhké hlíny probudilo mrtvé dřevo nebo stará, vyhublá kost. Matěj okamžitě pustil násadu. Prsty se mu třásly, když se pokoušel prázdnou zem vyhrabat holýma rukama. Nechtěl to hledat. Věděl, že v těchto dnech, kdy se staví nové terasy a mění se tvář paláce, neměly být v zemi žádné další překážky, jen čistý pískovec a pevná skála.
Vzduch byl těžký vůní mokré země a břečťanu, který se kolem nich plazil jako zelené, hladové prsty hledající cestu k světlu. Z blízké niky, kde voda kaskádami stékala z kamenného orla, se ozývalo rytmické šplouchání. Ten zvuk však dnes nebyl uklidňující. V tichu večera připomínal spíše šepot tisíce hlasů, které se snaží vyprávět příběh, jenž nikdo nechce slyšet, a které se každým dalším šplouchnutím snaží být hlasitější.
„Co jsi našel, člověče?“
Hlas hraběte Jana Václava Vratislava byl ostrý jako mráz, který se právě začal šířit od řeky směrem k Malé Straně. Matěj nadskočil a ošoupal se po kolenou zpět k vyšší terase. Hrabě stál ve stínu zahradního pavilonu, jeho černý kabát se téměř ztrácel v hlubokém šeru. V ruce držel svíčku, jejíž plamen neustále tančil v neviditelném průvanu, jako by se snažil uniknout něčemu, co se skrývá v temnotě mezi keři.
„Nic, pane,“ vyhrkl Matěj a snažil se zakrýt díru vlastní nohou. „Jenom starý kořen. Určitě jenom kořen, co se zaklesl do skály.“
Hrabě se však nehnul. Jeho oči, upřené na místo, kde Matěj stál, se leskly nepřirozeným, téměř hladovým zájmem. „Tato zahrada nezná kořeny, které by nebyly zapamatovány. Každý kámen, každá terasa, každý výklenek, který dnes stavíme, stojí na něčem, co muselo být vykopáno, aby se mohlo postavit něco nového. Aby se mohlo vyvinout krásné, musí se nejdřív dostat na svět to, co bylo skryto.“
Matěj se podíval zpět na díru. Pod jeho botou se něco pohnulo. Nebyl to pohyb hlodavce ani kořene. Byl to pohyb něčeho, co se snažilo vyklouznout z hlubin, jako by se země pod ním začala vlnit. Vzpomněl si na tu dívku, služebnou, která před týdnem zmizela u horní kašny s laloky. Nikdo ji nehledal. Všichni jen mlčeli, jako by se báli, že i jejich slova mohou probudit to, co patří k těmto terasám. Všichni věděli, že zahrada je těžká, že pod ní je husté a přeplněné, že každý nový krok na schodišti je jen dalším dechem něčeho, co spíše patří temnotě.
Hrabě udělal krok vpřed. Světlo svíčky dopadlo na kraj jeho boty, která byla nečekaně špinavá od červené hlíny, i když byl v paláci v pokoji. „Dělej dál, Matěji. Dohlub. Musíme tu terasu a to schodiště dokončit, než měsíček vyjde z koruních stromů a všechno se stane jasným.“
Matěj vzal lopatu. Ruce měl studené jako mramor v zahradní síni. Když znovu udeřil do země, zvuk nebyl dutý. Byl to suchý, křupavý zvuk lomené kosti, který se rozléhl zahradou jako výstřel.
Z vody v kašně s orlem se ozvalo hlasité, táhlé zaklapnutí, jako by se obrovská ústa právě zavřela. Matěj se podíval nahoru k beláriu, kde v tichu stál stín, který už tam před chvíli nebyl, a v tom okamžiku si uvědomil, že zahrada není postavena na zemi, ale že ta země je jen tenkou kůrou na povrchu něčeho, co právě začalo hladovět.