Příběh: Praha-Bubeneč
„Tady to končí, vy lháři! Buď mi ten lístek hned vrátíte, nebo vám ty vaše klobouky srazím až k patám!“
Karel s rozvahou odložil půlplný půlivývoda z tlustého skla a pohlédl na muže, který právě vtrhl do místnosti. Hostinský v Bubenči byl muž s těllem jako sud od piva a tváří červenou jako čerstvě vylisovaná třešeň. V místnosti zavládlo ticho, jen z okna dovál vůně vlhkého železnice a starého dřeva. Vzduch byl těžký vlhkostí, jak to bývá v lidech, kteří žijí v rytmu vlaků jedoucích do Lovosic.
Opponentem byl pan Bonifác, muž v nevkutně čistém plášti, který vypadal, že z Prahy přišel jen proto, aby zkontroloval, zda jsou v Bubenči správně zametané chodníky. V ruce svíral kousek papíru, který vypadal jako jízdenka, ale Karel věděl, že je to jen zbytek z nějakého starého seznamu nákupů.
„Můj milý hospodáři,“ začal Bonifác tónem, který by mohl vyvázit i kamení, „tento lístek mi zaručuje právo na jeden zlatý pohár vašeho nejlepšího piva, zdarma a bez diskuse. Je to starý slib, vrytý do samotných základů této budovy, kterou navrhl ten váš Jüngling.“
Karel se zasmál tak silně, až se mu zatřásl břicho. „Základy budovy sice znám, ale žádné zlaté poháry tu nevidím. Vidím jen prázdné sklenice a lidi, kteří mají zaplatit svůj účet.“
Bonifác se však nevzdával. Položil papír na dřevěný stůl, který byl tak vymačkaný tisíci lokty, že v něm zůstaly hluboké rýhy. „Kdo nezná historii svého místa, ten je jen nájemníkem v cizím životě. Podívejte se na ten razítko! Je to znak staré Severní dráhy. Kdo tento lístek předloží v den, kdy se vlaky křižují v tichosti, získá dar, který není v penězích.“
Karel zvedl obočí. V Bubenči se sice stávalo mnoho divných věcí, ale lístek na zdarma pivo z roku 1854 byl novinkou. V hospodě se začali přihýbat ostatní hosté. Byli to převážně řemeslníci a lidi z blízkého mlýna, kteří s potichu sledovali souboj dvou pých.
„Dobře, pane moudro,“ řekl Karel a přistoupil k Bonifácovi tak blízko, že host cítil vůni čerstvě vylisovaného chmelu a tabáku. „Uděláme to takto. Pokud dokážete dokázat, že tento lístek platí, dám vám pivo v největším džbánu, jaký mám, a přivrátím zrak k vašemu dluhu. Ale pokud lžete, budete muset celý večer čistit tyto sklenice a každému hostu vyprávět, jak jste se nechal přelstít prostým hospodářem z Bubenčů.“
Bonifác se vítězoslavně usmál. Vytáhl z kapsy malou lupu a začal lístek zkoumat pod světlem olejové lampy. „Stačí se podívat na spodní stranu. Je zde napsáno, že držitel lístku má právo na vhled do budoucnosti tohoto místa, pokud vypije pivo z poháru, který nikdy nebyl v obchodě.“
Karel ztuhl. Věděl, že v zapomenutém koutě sklepa má jeden takový pohár, který mu vyrobil dědeček z taveného skla z vyhořelých pecí. Byl to kousek ošklivý, bublinatý a nepřravidelný, ale byl to kousek jedinečný.
Hospodář sýpky snesl do sklepa a vrátil se s tímto zvláštním pohárem. Nalil do něj pivo, které v tom divném skle vypadalo skoro modře. Bonifác si pohár vzal, zavřel oči a vypil ho jedním dlouhým douškem. Když sklenici položil, jeho tvář byla bledá a oči široce otevřené.
„Co vidíte, pane moudro?“ vyplicial Karel s úsměvem. „Vidíte, jak vám vracím lístek a vy jdete mýt sklenice?“
Bonifác se podíval na staniční budovu za oknem a pak na Karla. „Vidím místo, kde vlaky už zastavovat nebudou, ale lidé sem budou chodit stále. Vidím budovu, která se stane památkou, zatímco kolem ní bude proudit život v jiném rytmu. Vidím ticho, které přejme místo hlučných lokomotiv, a přesto tu zůstane smích.“
V hospodě nastalo ticho. Karel se podíval na svůj lístek, pak na Bonifáca a nakonec na svou starou budovu. Věděl, že ten muž lže o lístku, ale řekl něco, co mu zahřálo v hrudi víc než pivo.
„Víte co, Bonifácu?“ řekl Karel a plácl ho po rameni. „Pivo je na mě. Ale s těmi sklenicemi počítejte, až se ta budova stane muzeem. Do té doby mi tady prostě pomáhejte s kroutími.“
Bonifác se jen tajemně usmál a zmizel v mlze směřující k nástupišti, přičemž lístek nechal ležet na stole. Karel ho zvedl a zjistil, že na rubu není žádné proroctví, ale jen starý nápis: „Slepý víra je nejlepší pivo.“
Kdo dnes projde kolem té staré staniční budovy v Bubenči, možná ucítí vzduchem tichou ozvuk smíchu z doby, kdy se pivo pila z bublinatého skla a lži byly jen cestou k přátelství.