Příběh: Kaple Stětí svatého Jana Křtitele
Prsty Václava se zaryly do hrubé omítky tak silně, až mu pod nehty zůstaly bílé střepy vápna. Stál přitisknutý k chladnému kameni vchodu, zatímco v dálce pod kopcem duněla kopyta pronásledovatelů. Srdce mu bušilo do žeber jako uvězněný pták, který se snaží prorazit klec. Všechno, co měl, všechno, co ukradl z panské pokladny, tížilo jeho kapsu a pálilo ho jako rozžhavené železo. Kdyby ho chytili, nečekalo by ho nic jiného než šibenice na návsi. Zoufale se otočil a zatlačil do těžkých dřevěných dveří, které se s tichým, táhlým zakvílením pohnuly.
Uvnitř ho přivítal vzduch těžký vůní vosku, starého prachu a něčeho, co připomínalo čerstvě drcené byliny. Václav vklouzl dovnitř a dveře za sebou přibouchl. Tma v kapli byla téměř hmatatelná, ale jak si jeho oči pomalu zvykaly, začaly se z šera vynořovat tvary. Osm stěn, které se zdály nekonečně vysoké, jako by ho chtěly uzavřít do kamenného sevření. Nad ním se v šeru klenula lucerna a skrze její okna pronikal jediný, úzký paprsek měsíčního světla, který prořízl prostor jako ostrý meč.
Přešel k oltáři, kde se v mihotavém svitu objevily postavy z maleb. Byly to tváře Josefa Kramolína, mistra, který dokázal vdechnout barvám život, jenž vypadal až příliš skutečně. Václav se zadíval vzhůru na strop, kde se vznášela Nejsvětěstí Trojice. V tom okamžiku mu z kapsy vyklouzla těžká váček s mincemi. Zvuk kovu dopadajícího na kamennou dlažbu se rozlehl kaplí jako výstřel z pistole.
Ztuhl. V té ozvěně, která se odrážela od stěn, zaslechl cosi víc než jen kov. Byl to šepot. Nebyl to hlas muže ani ženy, byla to tónina, která vibrovala v samotných základech stavby. Václav se pokusil zvednout peníze, ale ruka se mu zastavila v půli cesty. Přímo před ním, na rokokovém panelu, kde byl zobrazen svatý Jan Křtitel, se malba pohnula. Nebylo to klamné zdání, nebylo to víření prachu v měsíčním svitu. Postava na malbě, dosud statická, jako by na okamžik obrátila zrak přímo k němu.
Pocítil náhlý, mrazivý závan vzduchu, i když dveře zůstávaly pevně zavřené. V tom tichu, které následovalo po dopadu peněz, se ozvalo zřetelné, rytmické klepání. Někdo – nebo něco – bušilo na vnější stranu dveří, ale nebyly to kroky lidí. Bylo to, jako by se sama vinice za zdmi kaple rozhodla promluvit. Václav se přitiskne zády k oltáři, dech se mu zadrhl v hrdle. V tu chvíli se paprsek světla z lucerny posunul a ozářil stěnu přesně nad vchodem, kde v konše dlí socha světce.
Kámen, z něhož byla socha vytesána, se na zlomek vteřiny rozzářil vnitřním jasem. Václav padl na kolena, v hrůze a úžasu, který dosud nikdy nepoznal. Všechna jeho chamtivost, všechen ten strach o vlastní život, se v tom okamžiku zdály být jen prachem, který se vznáší v kapli. Vzduch se naplnil vůní kadidla, tak silnou, až se mu zatočila hlava. Pak vše utichlo.
Když se ráno vesničané vydali na vinici, našli dveře kaple dokořán. Uvnitř byla naprostá prázdnota. Po Václavovi, po jeho lupičské kořisti i po jakékoli stopě násilí nebylo ani památky. Jen na podlaze, přesně na místě, kde včera v noci stál, ležela jediná, neporušená mince, která vypadala, jako by byla vyražena před staletími.
Dodnes se v Dřísech vypráví o tom, že kdo do kaple vstoupí se lží v srdci, uslyší v tichu mezi malbami svůj vlastní hlas, který se ho ptá na věci, o nichž mlčel před celým světem. Je to jen ozvěna, nebo snad samotné stěny udržují vzpomínku na noc, kdy se i kámen rozhodl svědčit? Kdo hledá pravdu o tom, co se tehdy stalo, musí vystoupat až nahoru ke Svatováclavské vinici a vstoupit do ticha, které tam čeká, dokud se dveře znovu nezavřou.