Příběh: Obecní úřad
„Vypusťte toho psa, nebo vám rozbiju ty nové okna!“ zaječel Václav Hruška a v rukou svíral zrezivělý vidlicový nůž, který v tu chvíli sloužil spíše jako hrozba než jako náčiní na seno.
Stál uprostřed náměstí, kde se mísil pach čerstvě pečeného chleba z nedaleké pekárny s těžkým aroma koňského hnoje a vlhkého prachu. Kolem něj se tísnil dav v šedých vlněných kabátech, lidé s klobouky přitlačenými k hlavám, kteří s potichučovaným smíchem sledovali představení. V centru pozornosti stál starosta Matěj Kvapil, muž s břichem, který napínal knoflíky jeho černého saku, a tváří rudou jako cihly budovy, která za ním tyčila svou novenkou, hrdou fasádou.
Tato budova byla Kvapilovou pýhou. Červená, monumentální, s tím zvláštním výstupkem nad střechou, který připomínal věž, i když žádný zvon v něm nebyl. Bylo to dílo z Prahy, symbol moderny, který měl Dašicím dát váhu v očích okolí. A právě teď, v roce 1925, kdy se městem ještě ozývaly šepoty o návštěvě prezidenta Masaryka, se starosta cítil jako král v riši.
„Pane Hruško, prosím vás, uvažte se!“ křičel Kvapil a v zoufalství mával rukama. „Jsme v éře rozumu! Podívejte se na ten arkýř, na ty čisté linie! Nemůžete přitahovat pozornost takovým hřícem v době, kdy se z nás stává moderní město!“
Hruška však nechtěl slyšet o liniích ani o moderně. S prudkým gestem ukázal prstem na základnice radnice. Tvrdil, že tato nová, cihlová kráska stojí přesně na místě, kde jeho praděd kdysi choval nejtučtější husy v celém okrese. Vyžadoval odškodnění, a to okamžitě, jinak hrozil, že uvnitř radnice vyvolá takový zmatek, že i ten mramor v hale popraská.
Kvapil ztuhl. Představa, že by se v jeho sterilním, novém úřadu mohl objevit špinavý Hruška s husím peřím v kapsách, byla nepříjemnější než samotná hrozba násilím. Starosta se pokusil o diplomatický ústup.
„Kde máte důkazy, pane Hruško? Kde jsou zápisy? Kde jsou mapy?“
Hruška triumfálně zvedl prst. „V knihách! V radničních knihách z minulých věků!“
Kvapil se náhle ušklíbl. Byla to ironie, která mu v tu chvíli chutnala jako nejlepší víno. Věděl totiž, že historie správních budov v Dašicích byla v podstatě historií ohně. Vzpomněl si na staré vyprávění o dřevěné radnici, která vyhořela už v sedmnáctém století a s ní zmizely všechny zápisní knihy. Pak přišel další požár v devatenáctém století, který pohltil další záznamy. Dašice byly městem, které svou paměť pravidelně spalovaly, aby mohly začít znovu, čistě a v lepším stylu.
„Právě v tom spočívá váš problém, Václave,“ pronesl starosta s falešným soucitným tónem. „Všechny ty vaše papíry, ty prastaré mapy a seznamy husí... všechno to dávno zmizela v plamenech. Historie je popel. Zůstala jen tato budova a zákon, který říká, že kdo nemá papír, nemá pravdu.“
Dav vybuchl v smíchu. Hruška ztuhl, jeho vidličkový nůž pomalu klesl k zemi. Stál tam, poražen ne architekturou, ale prázdnotou v archivech. Právě v ten moment zpoza rohu budovy vykoukl Alois, tichý úředník s inkoustovými skvrnami na prstech, který v ruce držel zapomenutý lístek papíru.
„Pane starosto,“ zašeptal Alois, když se Kvapil k němu přisunul, aby ho utišil. „Našel jsem v jedné staré šuplíku z předchozího úřadu lístek. Je to potvrzení z roku 1855. Pan Hruškův praděda tu půdu dobrovolně daroval obci výměnou za doživotní příděl švestkové pálenky z obecního sklepa.“
Kvapil se podíval na zmateného Hrušku, pak na svou nádhernou cihlovou radnici a nakonec na Aloise. Bez váhání lístek roztrhl na drobné kousky a rozfoukal je do větru, který zrovna přálval náměstím.
„Vidíte, pane Hruško,“ prohlásil starosta nahlas a s vítězným úsměvem, „v moderním světě se věří jen tomu, co je z cihly a betonu. Vraťte se domů k husám, než vám vyhlásím zákaz vstupu na náměstí.“
Hruška odcházel s pokleslými rameny, zatímco starosta s hrdostí pohladil chladnou zeď radnice. Věřil, že vyhrál, že vymazal minulost a postavil na ní nový, nechybný řád.
Kdo dnes přistaví u té bronzové desky připomínající návštěvy prezidenta, možná neví, že pod těmi hrdými cihlami stále spí pravda o švestkové pálence a zlost jednoho zapomenutého chovatele hus.