Příběh: Loreta
„Kde jsi to schoval, ty lháči!“ Křik rozsekal ticho lèse a dopadl na tvrdé stěny kaple jako úder bičem. Matěj sevřel v prstech lístek pergamentu tak silně, až mu zbělely klouby. Stál v prachu u dveří, zatímco před ním v hněvu třepal rukama hrabě František Josef Šlik. Vzduchem se vznášela vůně vlhkého čedičového kamene a blízkého borovicového sálasu, která se mísila s pachem potu a strachu.
Matěj nebyl šlechtic, byl jen člověk, který viděl příliš mnoho. V kapse měl dopis, který mohl zničit klid celého panství, papír, který odhaloval tajemství, jež měla zůstat pohřbena hluboko v zemi. Hrabě k němu přistoupil, jeho těžké boty duněly o dlažbu. Matěj ustoupil až k samotnému oltáři, kde ho obklopil chlad vnitřního prostoru, který v kontrastu s venkovním horkým vzduchem přicházel jako dotek mrtvého těla.
„Vstup do toho domu boží a vyznej to,“ zasyčel Šlik. Jeho oči byly jako dva černé kameny, bez šibalského jiskření, jen s chladným rozkazem. Matěj se podíval vzhůru. Střecha s terasou nad ním působila jako koruna, která ho uzavírala v pasti. Cítil, jak mu srdce tluče do krku, jako uvězněný pták, který se snaží prorazit hrudní kost.
V ten moment se stalo něco, co Matěj neuměl vysvětlit. Právě když hrabě natáhl ruku, aby mu vytrhl dopis, do prostoru kaple vnikl paprsek světla, který neprošel žádným z okunů. Nebylo to obyčejné slunce, ale prudký, bílý záblesk, který dopadl přesně mezi oba muže. Byl tak intenzivní, že Matěj na vteřinu oslep a v uších mu zazvonilo, jako by někdo udeřil do obřího zvonu.
V tom tichu, které následovalo, zaslechl hlas. Nebyl to hlas člověka, spíše šumění tisíce listů v lese, který je obklopoval. Hlas neříkal slova, ale v hlavě mu vyrazil obraz: viděl čtyři rovné cesty, které z tohoto místa vybíjejí do krajiny jako ramena velikého kříže. Viděl, jak se ty cesty spojují s jinými svatyněmi, jak tvoří neviditelnou síť, která drží celý svět v rovnováze.
Hrabě Šlik ztuhl. Jeho ruka zůstala viset ve vzduchu, prsty rozestřené. V jeho tváři se poprvé objevil výraz, který nebyl hněvem ani pýchou, ale čistým, nefalšovaným zdivením. Oba muži tam tak stali, v naprostém mlčení, zatímco se kolem nich vznášel prach, který se v tom zvláštním světle vznášel jako zlaté mince.
„Co jsi to udělal?“ zašeptal hrabě, a jeho hlas byl najednou slabý, skoro prosbxný.
Matěj se podíval na pergament v ruce. Papír byl prázdný. Inkoust, který před minutou nesl nebezpečná slova, zmizel. Zůstal jen čistý, bílý list, jako by ho někdo vymazal neviditelnou rukou. Matěj pocítil, jak z něj stéká tíha hříchu a strachu, jako by ho někdo vyprázdnil z veškerého zla.
Hrabě pomalu spustil ruku. Už nechtěl dopis. Podíval se k vyhlídkové terase nahoře a pak dolů na zem, kde se právě teď setkávaly neviditelné osy jeho panství. Bez slova se otočil a odešel pryč z kaple, jeho kroky už nebyly agresivní, ale těžké a přemýšlévé.
Matěj zůstal sám. Vyšel ven na vrchol suku a pohlédl do dálky, přes severovýchodní Čechy, které se před ním rozprostíraly jako nekonečné moře zeleně a modři. Stál v centru všeho, v bodě, kde se země dotýká nebe a kde se lidské ambice stávají malými před tajemstvím, které nelze zapsat na žádný papír.
Když dopál posledního cigaretového lístku, který si v tajnosti schoval, uvědomil si, že ten dopis už nikdy nenajde, protože už neexistuje. Zůstala jen tato kaple na vrcholu čedičového suku, která mu připomín yaptığı, že existují věci, které se nesmí znát, aby mohly být skutečně pochopeny.
Kdo dnes vyjde na terasu a pohlédne do krajiny, možná pocítí ten samý chlad v zátylku a ticho, které přichází s otázkou, zda se v onom okamžiku skutečně setkali s božským zásahom, nebo zda to byl jen trik světla a stínů.